sobota 7. prosince 2013

Ateismus, ne však humanismus

Tohle píšu pro http://www.osacr.cz/. Prezentuji zde pouze svůj názor, a snažím se ho především popsat tak, aby byl správně pochopen. Snažím se ho sice pokud možno také podložit argumenty, ale jen velmi zhruba. Rozhodně tu argumentaci nevnímám jako jako nějaký důkaz, že mám pravdu. Neprůstřelné argumentace na tohle téma jednak nejsem úplně schopen, a jednak by byl článek ještě o moc delší kdybych se o to pokoušel.  

Nemám v úmyslu nosit dříví do lesa a psát na ateistické forum další článek argumentující jak věřící nemají pravdu. Možná jsem už myšlenkama trochu někde jinde - v idelním světě, kde byly iracionální dogmata překonány a ateismus je samozřejmost. A tak spíš uvažuju jak ten svět vypadá - na jakých hodnotách stojí. Většina ateistů tuhle otázku zodpoví s naprostou samozřejmostí - jsou to pro ně humanistické hodnoty. Humanistické hodnoty jsou také často právě tou motivací, proč ateista proti náboženstvím bojuje - protože omezuje osobní svobody a osobní touhy jednotlivce ve jménu nějakého samozvaného "Boha" často k tomu účelově smyšleného. Vždyť je to tak přirozené - chceme být šťastní, chceme, aby naši bližní byli šťastní, nechceme se zaplétat do náboženských válek, a být svazování bezúčelnými omezeními a nařízeními, tak proč to komplikovat "Bohem", alias nepodloženou představou něčeho co nás přesahuje. Samozvanou autoritou co může být zbytečně v konfliktu s našimi přirozenými tužbami? ...

Citová atraktivita humanismu


Ideje humanismu historicky staví na představách o lidské vyjímečnosti. Historicky vzato jsou vlastně mnohé ideje, ze kterých humanismus stojí docela převzaté z křesťanství nebo jiných náboženství. Člověk má podle nich jako jediný tvor mysl, rozum, svobodnou vůli a schopnost rozeznat dobro a zlo ... Vlastně i představa o existenci lidské duše byla do humanismu přinejmenším historicky zakomponována, a stejně tak mnozí humanisté (např. tvůrci Americké ústavy) uvažovali tak, že lidská práva a lidská rovnost je svaté právo každého, které mu dal bůh při narození. "Bůh stvořil lidi rovny"  

Je jistě příjemné si myslet, že jsme něco víc. Něco inherentně víc - nezávisle na tom co děláme. Že máme nějakou vnitřní kvalitu a právo, které nás činí vyjímečné, a které nám nikdo nemůže vzít. Když už nemůžeme být něco víc než soused, nebo něco víc než chlap ze sousední bandy (kmene, národa nebo fotbalového týmu), tak jsme aspoň něco víc než zvířata. No a když né než zvířata, tak aspoň určitě něco víc než stroje - to dá přece rozum. Křesťanství (a jiné náboženství) nám naslibovalo tohle všechno, + nesmrtelnou duši a věčný život v nebi navrch. Jenže taky nás strašili peklem a hněvem božím a chtěli po nás plno nepříjemných věcí - jako třeba aby jsme chodili pravidelně do kostela, kde je nuda; neonanovali, nepřejídali se hamburgery, a někdy možná i aby jsme se zapojili do nějakého náboženského konfliktu, kde se nám může něco stát. No není nic lehčího, než ty nepříjemné věci ( jako Boha, peklo a jeho hněv ) zahodit a nechat si tam jenom to hezké. 

Zvolit si náboženství nebo filozofii podle toho, abych se cítil dobře a mohl si užívat mi přijde podobné, jako volit politickou stranu podle toho, kdo mi slíbí zvýšení platu. Možná ještě horší - politické strany jsou totiž v principu od toho, aby realizovaly naše přání. Naproti tomu filozofie resp. náboženství má právě morálku a etiku teprve vytvořit. Má nám dát odpověď na otázku co je správné chtít - za hranice našich prvoplánových pocitů. Náboženství a filozofie nám má odpovídat na otázky, které nás přesahují - alias smysl života, resp. otázku "Života, Vesmíru a vůbec" (viz. Stopařův průvodce po galaxii ). Přijde mi poněkud pošetilé snažit se stavět odpověď na takovou otázku na argumentech inherentně lidských - jako třeba naše pocity.

Pokud nevěříme v nějakou silnou formu antropického principu - něco jako že vesmír tu je kvůli člověku, pak nám humanismus na tyhle otázky odpovědět nemůže. A právě podobné nepodložené představy o výsadním postavení "nás" ve vesmíru jsou typickým znakem naivity většiny náboženství v historii - počínaje kmenovými kulty a konče křesťanským geocentrizmem, nesmrtelnou duší, a titulem "pán tvorstva".

Humanismus jako pragmatická aproximace


Rozhodně nechci humanismu upírat zásluhy. Rozvoj civilizace bezesporu výrazně zrychlil, když nahradil staré svazující církevní dogmata. Jenže není možné se pořád slepě modlit ani k odkazu antiky, renesance a osvícenství. Pokud to nemá být jen vytlačení jednoho dogmatu jiným, měli bychom se ptát z čeho ideje humanizmu vyplývají, na jakých předpokladech stojí a kde jsou jejich meze.

Pragmaticky vzato lze argumentovat, že humanistickým ideálům dává legitimitu prostě to, že se ukázaly a ukazují prospěšné pro fungování společnosti. To je skoro určitě pravda, a je to nejspíš zcela postačující argument, proč by se na ideálech humanismu mělo zakládat např. právo nebo politika - přinejmenším dokud nebudeme mít "něco lepšího". Není to ale rozhodně argument, že humanismus je tím nejlepším možným - završení veškeré etiky a filozofie.

Z pragmatického opodstatnění se totiž nedozvíme, kde má užitečnost humanismu své meze. Jinými slovy - nemůžeme si pak být jisti, že nás humanismus nezačne naopak brzdit a utlačovat tak jako to dělalo náboženství. Nemůžeme si být jisti ani tím zda nebo do jaké míry se to už děje.

Vždyť ony i ty dogmata náboženství nebo totalitní ideologie, biť třeba v konečném důsledku zcestné, falešné nebo i účelově vylhané, hrály v nějaké době a v nějakém společenském kontextu jakousi pozitivní roli - přinejmenším svou schopností zorganizovat skupiny lidí do větších celků. Vždyť i ony byly a jsou nejrůznějšími způsoby citově přitažlivé. Jenže v jiném kontextu a jiné době už byly spíš na obtíž.

Pokud tedy nechceme pouze nahradit jedno dogma jiným, nemůžeme humanizmus opodstatnit tím, že nějakým způsobem prospěl, nebo že nám nějak citově imponuje. Musíme hledat hlubší a obecnější pravdu, která nám humanismus, nebo jeho alternativu opodstatní.

Hlubší opodstatnění humanismu?


Pokud chceme opodstatnit humanismus jinak než jen empiricky a pragmaticky máme dvě možnosti:
  • Buď budeme a odvozovat opodstatněnost humanistických idejí nějakou další úvahou a dalším účelem z kterého vyplývají nebo kterému mají sloužit
  • a nebo jim můžeme připisovat hodnotu jako takovým - Jakousi fundamentální hodnotu sama o sobě

Hodnota sama o sobě


Mnoho lidí nemá vůbec potřebu se ptát k čemu je dobré lidské štěstí, nebo proč by měla mít hodnotu lidská svoboda, vůle, vědomí. Považují za tak nějak samozřejmé, že právě tohle jsou nejvyšší měřítka hodnoty a k nim se všechno ostatní upíná. Že všechno ostatní je pouhý nástroj, ale cíl a motivace jsou právě tyto.  

Z čeho tohle přesvědčení plyne? Jednak z toho, že to tak cítíme. Každý z nás chce být šťastný. Nestačí to? Proč by jsme to měli nějak dále opodstatňovat a hledat další důvody nebo vysvětlení?

Přinejmenším proto, že ony se ty důvody a vysvětlení už tak nějak mimoděk našly. Moderní znalosti v neurologii a evoluční a behaviorální biologii už v základních rysech docela jasně popisují jak naše pocity vznikají, a k čemu slouží. Pokud nejsem úplný dosebezahleděný ignorant, musí mě alespoň trochu hlodat v hlavě, že ty moje pocity, kolem kterých stavím svůj svět, svou morálku, svou víru v humanismus, vyplývají z docela prozaických a pragmatických adaptací. Ba co víc - tyhle pocity, kolem kterých se točí můj vesmír, můžou být docela snadno změněny, vytvořeny nebo smazány - např. převýchovou, jinou kulturní zkušeností, drogami, elektrickou stimulací různých částí mozku.

Můžu pak věřit, že stále mají fundamentální hodnotu, když vím, že jsou prokazatelně odvozené a vyplývající z něčeho jiného? Když vím, že jsou to pouze nedokonale fungující nástroje plnící nějaký jiný účel? Já myslím, že ne. Myslím, že hodnotu nástroje je třeba hledat v cíli nebo motivaci kterým slouží. 

Existují také lidé, podle kterých jsou tyhle "redukcionalistické" vysvětlení (jak jim s nádechem hanlivosti rádi říkají) pouze část pravdy. Lidská psychika, city, vůle a vědomí je podle nich jen z části determinována biologií, evolucí, teorií her, hrou neurotransmiterů a elektrických vzruchů neuronů. Z části je tam prý pořád něco vlastního fundamentálního. Jedním z těchto směrů, který se snaží tvářit zvlášť moderně a vědecky je např. Panpsychicismus považující mysl (vědomí) za fundamentální veličinu ve vesmíru (tak jako např. energie, čas a prostor) a dokonce hypotetizuje o případných kvantech vědomí a invariantech (zákonech zachování), které se jich týkají. Nic proti tomu - až vznikne nějaká konzistentní teorie, která je v souladu s pozorováním a má testovatelné předpovědi. Až ta teorie k něčemu bude. Do té doby to podle mě nemá s vědou nic společného a je to pouze metafyzické plácání.  

Nevidím jediný rozdíl mezi představou fundamentální neredukovatelné lidské mysli, a představou nesmrtelné duše nebo Boha. Abych to shrnul - jestliže pro nás mají Humanistické ideje hodnotu samy o sobě - pak jde o dogma stejné jako Bůh. Proč mám dělat A a ne B - protože to tak Bůh chce. Proč má platit zákon A a ne B - protože je to v souladu s principem svobody.

Odvozená hodnota


Pokud se tady (jak předpokládám) nechceme zaplést do dogmat (protože jinak by nám z ateismu zbylo jen prázdné heslo) tak platí první možnost - humanistické ideje (jako základní lidská práva) jsou pouze praktické nástroje sloužící něčemu jinému. Není tak obtížné dovodit k čemu jsou dobré - produktivita společnosti se jistě zvyšuje, když se lidi mohou svobodně realizovat. Otevřené myšlení a svoboda projevu akcelerovaly pokrok společnosti, společenské napětí se zmírnilo implementací principu rovnosti příležitostí, a všechno to tak nějak zvyšuje spokojenost každého z nás.

Jenže ono je třeba se ptát ještě dále - k čemu je zvýšená produktivita, společenská organizace, technologický pokrok, a potažmo i naše stěstí? Problém je, že takhle by jsme se mohli ptát do nekonečna. Když opodstatníme jednu věc druhou, pak ta druhá věc bude zase buď dogma ( samoúčelnost, věc sama pro sebe ) nebo musíme zas i tu opodstatnit něčím třetím. 

Nebo ne? Co kdyby tím konečným argumentem byl matematický nebo přírodní zákon, popřípadě jiná fundamentální vlastnost vesmíru. Ovšem něco, co (narozdíl od Boha nebo duše) prokazatelně skutečně pozorujeme, i když to třeba neumíme nijak dále racionálně opodstatnit (např rychlost světla, nebo kdejaká jiná fundamnetální fyzikální konstanta).

Tak pomalu jsme sesbírali všechny indicie. Odpověď visí ve vzduchu. Determinuje to naše emoce, vůli, vědomí, kulturu, společnost, civilizaci. Emoce, vůlu, vědomí, kultura, společnost a civilizace jsou toho nástroji. Přitom je to empiricky pozorovaný, dobře popsaný a z fundamentální logiky vyplývající jev. Co to je? Za zvuků "Tak pravil Zaratursta" přichází odpověď ...


Evoluce


Evoluce jako zdroj přirozené lidské etiky


Evoluce byla na vědecké úrovni studována v biologi. Objevijily se snahy ji přenést o společnských věd (memetika, evoluce na úrovni kultur, evoluce společností) nebo dokonce filozofie. Tyto snahy jsou často kontroverzí a setkávají se skepsí a ostrou kritikou zato, že často není možné prokázat zda ten který jev je skutečně způsobem memetickým či evolučním mechanizmem. Kritici tedy často namítají že v praxi v konkrétních případech evoluční teorie v humanitních vědách vlastně nic nevysvětluje ani nepředpovídá (Ponechme diskuzi zda je to spíše problém obtížnosti provádět experimenty a obecně metodiky společenských věd, než problém evoluční teorie). Tyhle výtky jsou jistě podstatné pro to, aby evoluční teorie hrála v těchto vědách nějakou praktickou roli. Avšak bez ohledu na tyto konkrétní případy, lze napříč obory a kontexty abstrahovat fundamentální princip evoluce:

Struktury s vlastnostmi vedoucími k přežití, reprodukci a šíření, přežívají, reprodukují se a šíří s větší pravděpodobností než ty ostatní. 

Uvedený abstratkní princip evoluce je defakto tautologie, a právě proto může být konečným vysvětlením, konečným opodstatněním morálky a systému motivací a hodnot, pokud ukážeme, že z evoluce vyplývají, nebo že jsou v nějakém kontextu jejími nástroji. V takovém případě pak princip evoluce, jakožto tautologie nepotřebuje žádné další vysvětlení.

To že se naše přirozená morálka - ať už kulturně podmíněná nebo vyplývající z našich přirozených citových pohnutek - do značné míry vyvinula evolucí je prakticky nepopiratelné. Někteří lidé se snaží uchránit si poslední zbytky pocitu vznešených fundamentálních hodnot a vyjímečnosti člověka tím, že odmítají připustit, že jsou takto determinovány všechny. Nejsme schopen zde argumentovat proti takovému názoru, protože to představuje bezpočet jednotlivých případů a detailů, ve kterých by bylo třeba ukázat, že ten který aspekt přirozené morálky, kultury či citů je determinován evolučně.

Jediné co můžu říct, že mi z hlediska principu úspornosti (Okamovy břitvy) připadá nejsmysluplnější považovat evoluci za univerzální zdroj veškeré morálky (tj. i v případech, kde to konkrétně ještě prokázané není). Má dle mého názoru spíše smysl vycházet z tohoto pravidla, a dodatečně diskutovat případné výjimky, nebo případy, kde je toto vysvětlení problematické, než a priori předpokládat, že je morálka tvořena fundamentálními neredukovatelnými hodnotami nebo odvozená z nějakých dosud neznámých principů. Prostě když už jsme konečně našli docela rozumné konzistentní a univerzální vysvětlení, je podle mě namístě se ho držet. 

Evoluce jako univerzální zdroj etiky


Za zásadní na evolučním opodstatnění morálky ale nepovažuju ani tak to, ukázat, že zní přirozená morálka vznikla (současná i jiné historické a kulturní alternativy). To by pouze znamenalo, že v kontextu našich podmínek je v podstatě jedno jestli vyznáváme jako zdroj morálky např. naše city, či humanismus (který je mainstreamem kultury moderní doby) nebo přímo evoluci, protože ony ty city a humanismus jsou nástroji vytvořenými evolucí, a jsou sní tedy víceméně v souladu.

Za zásadní považuji uvědomit si, že evoluce je zdrojem jakékoli myslitelné funkční morálky v libovolném kontextu. Že jde o jakýsi obecnější zastřešující princip všech alternativních morálek. Že každá hypotetická živá entita s kulturou a morálkou získala svou morálku procesem evoluce aby plnila evoluční funkce (přežít, rozmožit se, rozšířit se). Jinými slovy, že jiné morální / hodnotové systémy jsou pouze realizací, nástrojem či aproximací evolučního imperativu v tom kterém kontextu.

Například:
  • Primitivní organizmy nejsou schopny dalece dovozovat důsledky svých činů. Mají proto systém pudů, které je prakticky jednoduše nepodmíněně nebo zkratkovitě na principu podnět-odezva motivují jednat v souladu s evolucí (snažit se přežít, rozmožit, rozšířit). To je nejprimitivnější systém hodnot - primitivní etika.
  • Primitivní společnosti nemají schopnost vytvářet a vymáhat složitější ekonomické vztahy, systémy moci a spolupráce. Proto se u nich vyvinuly pocity motivující k spolupráci uvnitř skupiny případně k nevraživosti k jiným skupinám. Tyto pocity mohou být buď přímo pudového původu (např. pocit sounáležitosti, snaha zapadnou, altruismus, empatie, sklon k davové psychóze ... ) nebo můžou být navázané na kulturní kulty (společné náboženství, nacionalismus, fandění stejnému fotbalovému týmu)
  • V moderní době se lidé z celého světa pomalu zapojují do superstruktury (možná superorganizmu) civilizace který kromě mnoha jedinců, národů, vyznání a kultur spoluutváří také obrovský rozšířený fenotypem našich strojů a infrastruktury. V tomhle prostředí se ještě více než dřív ukazuje jakou evoluční výhodu představuje spolupráce a zapojení do ekonomických vztahů a sdílení výzkumu a inovací. Prosazování zásad tolerance, plurality, otevřenosti, sdílení, svobody ale i např. liberálně ekonomických principů (které mají kořeny docela hluboko v západní morálce) jsou ideje a hodnoty které se prosadily do moderní mainstreamové morálky. Tyto ideje se prosadily vůči konkurentů nejočividněji např. tehdy když porazily konkurenční idelogie jako nacizmus a komunismus ve válce (i když z jednoho experimentu není samozdřejmě možné jednoznačně usoudit, která alternativa ma vyšší životaschopnost (fitness) ).
Evoluční princip nebo evoluční imperativ samozřejmě nedává konkrétní odpovědi na to co má člověk v konkrétní situaci dělat. Konkrétní odpovědi (algoritmus) jsou tou nejprimitivnější aproximací evoluční etiky. Tím jsou právě např. ony pudy nebo židovsko-křesťanské desatero přikázání. Humanismus a jiné moderní ideologie jsou tvořeny obecnějšími tezemi (rovnost, svoboda, lidské práva ... ) z kterých je třeba v konkrétních situacích rozumem domýšlet konkrétní kroky. Co konkrétně povede k zajištění větší svobody v dané situaci - to už je otázka rozumové extrapolace? 

Evolunční imperativ je opačný extrém než pudy - je tím nejobecnějším zdrojem morálky, a Humanismus, křesťanství, nacizmus nebo ten který pud jsou více či méně úspěšné pokusy o jeho implementaci v daném kontextu (v dané historické době, na dané úrovni vědomostí). 

Vytváření těchto aproximací v podobě pudů, pocitů a ideologií bylo v minulosti doménou přímočarého procesu evoluce - generování náhodných mutací, křížení a přirozeného výběru. V moderní době přebírá stále větší roli rozum. Tak jako v genetickém optimalizačním algoritmu na počítači se snažíme nějakou racionální heuristikou navrhovat pokud možno co nejsmysluplnější mutace (s co nejvyšší šancí na úspěch = na zvýšení fittness potomků ) tak i v stále sofistikovanější civilizaci by při vylepšování morálky měl hrát stále větší roli rozum. Musíme stále více extrapolovat jaké důsledky budou mít naše rozhodnutí pro naše přežití a rozšíření v nejobecnějším smyslu a dlouhodobém horizontu. Stejně jako v jiném genetickém algoritmu, přirozený výběr je zase tím nejvyšším a nejspolehlivnějším arbitrem co byla v konečném důsledku úspěšná mutace, rozum nám ale slouží k tomu, aby zvýšil naše šance - aby zlepšil poměr úspěšných mutací k neúspěšným.

Evoluční imperativ


V předchozích odstavcích jsem několikrát zmínil pojem evoluční imperativ, lehce inspirován pojmem Katnova kategorického imperativu. Zatím jsem ale jasně nepopsal co tím konkrétně myslím, protože by to narušilo celistvost textu. Evoluční imperativ se dá vyslovit velmi stručně:

Jednej tak abys maximalizoval své šance na přežití, reprodukci a rozšíření.

Tahle stručná definice ovšem vyžaduje další diskuzi pojmů v ní obsažených. Především je třeba rozebrat kdo je to "já" a co znamená "maximalizovat". V opačném případě bychom se mohli snadno dopustit krátkozrakého omylu. Může se totiž snadno stát že prvoplánový pokus maximalizovat přežití a rozšíření nějak definovaného "já" sníží šance na přežití a rozšíření jinak definovaného "já".

Kdo je to "já" v evolučním smyslu


Tento problém se objevuje už přímo v evoluční biologii. Jak si vysvětlujeme evoluční opodstatnění takových jevů, kdy se jedinec obětuje v zájmu svých druhů nebo svého společenství (např. u sociálního hmyzu), nebo kdy investuje do potomků svých příbuzných spíše než by tyto zdroje vložil do snah o vlastní reprodukci? Dělá to proto, že nese společné znaky (v tomto případě geny) s těmi kterým na svůj úkor pomáhá.

Evoluční biologie řeší otázku: probíhá evoluce na úrovni jedinců, společenstev, druhů nebo ekosystémů ... ? Většina biologů se dnes domnívá, že evoluce probíhá především na úrovni genů. Ovšem evoluce na úrovni jedinců - tedy vnitrodruhový konkurenční boj z toho přímočaře vyplývá, alespoň pokud uvažujeme striktně horizontální dědičnost. V některých případech zase jedinec není vhodným vymezením subjektu ("já") v evoluční hře. U sociálního hmyzu je to evidentní případ, i když zde je to spojováno s faktem, že obětovaní jedinci nemají schopnost se rozmnožovat a z genetického pohledu jsou tak vnímání spíše jako rozšířený fenotyp královny než jako plnohodnotní jedinci. Krvavé souboje tlup a smeček v nichž jedinci umírají kvůli zájmu skupiny jsou ale běžné i u jiných druhů. Jistě si lze představit i konkurenční boj, kdy jeden ekosystém vytlačuje jiný (např. sloni pomáhající rozšiřovat savanu na úkor lesa, lidé rozšiřující pole obilí na úkor všeho ostatního) i když v běžné biologické praxi je to případ spíš vyjímečný.

Přijmeme-li principy memetiky pro vysvětlení lidské historie a dalších kulturních a společenských jevů pak se díky principu horizontálního šíření memů stává vymezení identity a subjektu evoluce ("já") ještě problematičtější. Nevíme zda nějaký stát, ekonomický systém nebo společenské uspořádání slouží lidem, kteří se na něm podílejí, nebo sám vlastní existenci. Román 1984 bývá oceňován jako kritika komunismu. Pro mne však na něm bylo nejzajímavější to, jak ilustruje myšlenku, že se může vyvinout a udržovat systém, který neslouží nikomu v něm - nedalo se zde totiž říci, že by přinášel nějak velký prospěch elitám které ho kontrolovaly - ale který namísto toho je tak nějak přirozeně stabilní strukturou udržující sama sebe = forma života. Je pak těžké řící kdo je nástrojem koho - jsou geny nástrojem jedinců, jedinci nástrojem genů (memů), jedinci společností, ideologií ... kdo má být nakonec ten který přežije a rozšíří se? 

Ve výsledku je nejjistější říct že pojem "já" v evoluci není vůbec jednoznačně vymezen. Naopak, je to až otázkou té které evoluční strategie, které alternativní "já" se bude snažit protěžovat. To zda budeme pomáhat ve výchově dětí sestře ( protěžovat tak já definované genetickou příbuzností naší rodiny) nebo bojovat ve vlastenecké válce za svůj národ, nebo se oddáme misijní činnosti ve prospěch svého vyznání, nebo vědě ve prospěch technologického pokroku civilizace, to všechno jsou jen alternativní strategie, kde se snažíme zaměřit na podporu toho aspektu našeho "já", který má nejlepší perspektivy na růst a přežití. Ve výsledku pak vznikají konglomeráty (symbiozy) vzájmě se překrývajících subjektů evoluce (genů, memů, společností, jejich nástrojů a nositelů) a zájmů které do značné míry spolupracují. Subjekty neschopné spolupráce (začlenění se do symbióz a konglomerátů) obvykle nemají v dlouhodobém horizontu moc velké vyhlídky - leda jako virus (patogen, parazit), který ovšem zase závisí na svých nositelích a je tedy zase v jeho zájmu své nositele podporovat nebo jim alespoň příliš neškodit.

V jakém smyslu maximalizovat


Důležité je také uvědomit si, že prospěch ( zvýšení zdánlivé fittness ) z krátkodobého hlediska může skutečnou fittness z dlouhodobého hlediska snížit. Naše nástroje hodnotit skutečnou fitness jsou totiž vždy omezené a nepřesné - spoléhají totiž na extrapolacích budoucího vývoje. Nejvíc krátkozraké nástroje hodnocení naší fitness jsou naše pudy (potažmo pocity). Mám chuť na pořádný kus smaženého masa nebo sex s holkou s velkýma prsama a širokými boky - moje pudy totiž zakódovaly jakousi korelaci mezi dostatečným přísunem energie a bílkovin a úspěchy mých předků v přežívání a reprodukci. Jenže ty pudu v aktuálním kontextu nemusí zrovna platit - v prostředí, kde je potravin dostatek může jednání podle toho pudu mé vyhlídky na budoucnost spíše zhoršit ( obezita, infarkt, rakovina tlustého střeva). Podobně i prsatá partnerka se širokými boky nemusí být nutně zrovna nejvhodnější v prostředí, kde spíše záleží na vysokém vzdělání mých potomků, a riziko že nepřežijí porod kvůli úzké pánvi je v celku zanedbatelné. 

Je výhodné mít ve vrhu 10 mláďat z nichž každé bude do určité míry zanedbané, a jeho šance na přežití a reprodukci budou menší, nebo je výhodnější mít 1 mládě a intenzivně do něj investovat tak, aby byla pravděpodobnost jeho přežití a reprodukce vysoká i v další generaci? To je dilema, resp optimalizační parametr, na který evoluce neustále dokola hledá odpověď a odpovídá jinak v závislosti na kontextu. Pro primitivní organizmy bývá odpověď nejčastěji více mláďat, pro vyspělejší jde často o vyšší rodičovské investice do menšího počtu, protože teprve zde mohou být ty rodičovské investice efektivní. U lidí v západní morálce se zakódoval spíše důraz na kvalitu, protože ten vyplývá z kontextu, ve kterém se tato morálka vyvíjela. Bez specifikace tohoto kontextu však není možné říct co je správné - co je morální. 

To samé se ale týká i civilizace. V konečném důsledku jde o dlouhodobý rozvoj. Civilizace je vlastně od toho, aby vytvářela stále dokonalejší nástroje svého přežití. Otázkou pouze je jak extrapolovat důsledky našich činů a rozhodnutí v dlouhodobém horizontu, jaké strategie k dlouhodobému rozvoji volit. Je výhodnější teď spálit všechno snadno dostupné fosilní palivo, a doufat že multiplikátor ekonomického růstu který to přinese, bude větší než problémy které si tím způsobíme (změny klimatu, a to že nám žádné dostupné fosilní palivo nezbude )? Pokud přijde za 50 let nějaká nová nečekaná katastrofa, bude asi výhodnější disponovat většími zdroji (vyšším HDP) k jejímu řešení, takže by náš růst HDP měl být co nejrychlejší na neměl by být brzděn investicemi s dlouhodobou návratností. Jenže co když ta katastrofa přijde za 200 let. Co když zrychlený hospodářský růst v nejbližších 50-ti letech sníží výhled na hospodářský růst v dalších 150-ti? To všechno jsou otázky složitých extrapolací se spoustou detailů, na které evoluční morálka přímo neodpoví. Odpovídá pouze na otázku fundamentálního motivu, ke kterému se mají všechny tyhle extrapolace a strategie upínat - dlouhodobě přežít a rozšířit se v tom nejobecnějším smyslu.

No a co?


Snad jsem aspoň některé z těch co to dočetli až sem přesvědčil, že evoluce je zdrojem morálky nejen současné ale pravděpodobně i jakékoli myslitelné. Ani toto uvědomění však nemusí být dostatečné, aby to člověka nutilo skutečně se snažit svou morálku evolučnímu imperativu přizpůsobit. Můžu si prostě říci:

Ok, možná v nějakém abstraktní smyslu je správné se chovat podle evoluční morálky, ale mě osobně to může být jedno, já se prostě mám chuť chovat podle mých citů. (nebo podle ideálů které jsem si během života vštípil - např. humanismu. )

Tohle si každý samozřejmě říct může. Dokonce si to může říct nejen jednotlivec, ale klidně i nějaká skupina (např. sekta ) nebo stát, či celá civilizace. Takové rozhodnutí ale není bez důsledků. Evoluční principy jsou platné univerzálně, a představa že "evoluce skončila" je ostudná krátkozrakost.

Jistě, pro některé jedince evoluce třeba skončila - typický obyvatel vyspělých zemí má přežití prakticky zajištěno, nebezpečí násilné smrti prakticky nulové a možnosti reprodukce se často dobrovolně zříká, protože jeho prehistorické city nepřizpůsobené novému kontextu jsou více zaujaty bramborovými lupínky a audiovizuální stimulací. Neskončila ale evoluce na úrovni ideologií a kultur. Zvítězí křesťanství, islám, nacizmus, humanizmus, liberalismus, komunismus nebo nějaká modernější alternativa? Neskončila ani evoluce na úrovni civilizace. Jaké živelné katastrofy (pád meteoritu, exploze supernovy, globální změna klimatu) je schopna naše civilizace ustát? A co v případě, že se setkáme s jinou civilizací (asi mimozemskou)? Prosadí se v případném vzájemném spojení a asimilaci spíše prvky naší civilizace nebo jejich? Ať už uvažujeme otevřenou válku nebo mírumilovnou kulturně ekonomickou interakci, vždy se jedna strana rozšíří víc než druhá.

Evoluce není nic jako naivní představy personalizovaných bohů, kteří nemají na práci nic lepšího než kontrolovat co lidi dělají a přímo jim v tom bránit, přikazovat či trestat. Evoluce ani nemá žádný rozum - je to jen jednoduchý fundamentální princip. Schopnější sktrukury přežijí a rozšíří se. Tečka.

Pokud se nechceme chovat podle evolučního imperativu, nemusíme, bude to mít pouze jediný důsledek - naše šance na přežití a rozšíření budou nižší než u struktur, které se podle evolučního imperativu chovají. Ale to se dost možná stane až velice nepřímo v dlouhodobém časovém horizontu a na úrovni superorganizmu - takže nás se to přímo osobně moc netýká. Je na zvážení každého zda je to pro něj dostatečný argument proč se nějak chovat.

Pro mě to argument je - přinejmenším proto, že žádné jiné konzistentní opodstatnění morálky dovedené dokonce ( k fundamentální logice, a přírodním zákonům ) neznám. 

pátek 18. října 2013

Co mám proti marsu?

V prvé řadě musím říct - jsem jednoznačně fanoušek výzkumu Marsu, lidských misí na něj a jeho kolonizace - o tom žádná. Jsem opravdu rád, že to začíná vypadat, že se na ten Mars konečně poletí, a že ožívá zájem o kosmonautiku obecně. Každý krok ke kolonizaci kosmu je super (lepší než žádný). Na druhou stranu - kdyby bylo na mě, určitě bych si zrovna Mars jako prioritu nevybral.

Připadá mi, že všeobecná obliba Marsu jako primární nebo dokonce jediné myslitelné destinace mimozemské expanze lidstva je spíše než racionalitou dána polovičatostí lidské fantazie. Neodvážil bych se říct nedostatkem fantazie, protože všichni mi co si představujeme jak jednou lidstvo osídlí vesmír jsme snílci. Jenže tyhle fantazie mají dvě strany: Na jedné straně konzervativní asociovanou na naše pudy, prožitky a zkušenosti ze Země. Na druhé straně touhu našeho rozumu posunout se za jejich hranice.

Na jednu stranu bychom chtěli bydlet na nové planetě, v novém prostředí, řešit nové výzvy, setkat se s novými přírodními úkazy, vyvinout nové technologie. Na druhou stranu si podvědomě sebou chceme vzít spoustu důvěrného fetiše ze Země. Klasický fanoušek scifi si představuje jak chodí (tj. po nohou) na večerní procházky pod rudým nebem po mrazivé poušti údolí Marineru hledajíc fosílie nebo místo pro vrtání geotermální studny. Je to něco povědomého co si dokáže představit z pozemských analogií, historie nebo i osobní zkušenosti. Má to v sobě kus romantiky novověkých objevitelů a sexappealu outdoor sportu. Jenže punk je jinde.    

Myslím že tohle by mělo byt řečeno jasně: Nemá cenu chodit do vesmíru aby jsme tam dělali to co na Zemi.    

Pro dělání pozemských věcí je zdaleka nejlepším prostředím Země. A na Zemi je pořád ještě dost místa. Je pořád ještě neskonale jednodušší a praktičtější snažit se "kolonizovat" tajgu, tundru, pouště, vysoká pohoří a oceány než Mars. Pokud teda chceme jít mermomoci do vesmíru (a já opravdu chci) tak by jsme tam měli jít kvůli tomu co ve vesmíru je, a na zemi není.  Jít do vesmíru proto, aby jsme tam zoufale hledali drobky toho co na zemi máme za samozřejmé - to mi přijde absurdní.

Co tedy "je" ve vesmíru?


Prázdnota - Vakuum, dost prostoru, absence gravitace a chlad. To považuju za ty nejblahodárnější faktory vesmíru pro rozvoj civilizace. 
Ne nejsem blázen - jsem fyzik. Vesmír je z pohledu fyzika dokonalé prostředí. Je to vlastně prostředí, které umožnilo fyzice vzniknout - protože jedině v něm se projevili fyzikální zákony v tak čisté a jednoduché podobě, aby to umožnilo lidem (Kepler, Newton ... ) je pochopit. 

Ze stejného důvodu dnes fyzici a fyzikální technologové všude možně napodobují podmínky v vesmíru přirozené. Nemá asi cenu vyjmenovávat všechny moderní technologie vyžadují nízké teploty (supravodiče, supratekutost, kvantové počítače) či vakuum (např. mikroelektronika, elektronove a iontove svazky, zpracování některých kovů a dalších materiálů). Stejně tak ve strojírenství a stavebnictví by byly věci v principu jednodušší, kdyby všechno nekomplikovaly rušivé síly jako gravitace, a rušivé vlivy protředí jako odpor vzduchu nebo koroze. 

Struktury ve vesmírů můžou být libovolně velké - není třeba šetřit místem ani řešit strukturální pevnost, odolnost proti větru či zemětřesení. Dopravní prostředky se můžou pohybovat skoro libovolně rychle bez potřeby neustálého dodávání energie vyrovnávající ztráty. Není potřeba ani cest, a čekání či vyhýbání se na křižovatkách. Továrny či města stavěné do 3D prostorové struktury místo 2D plochy jsou mnohem kompaktnější, všechno je tedy blíž, potrubí a další komunikace jsou kratší a méně si překáží. Prostě vesmír je rájem technické civilizace. Není rájem sexy outdoor aktivit, ale ať si reklamy na sportovní oblečení a mobilní elektroniku říkají co chtějí - v nich budoucnost nespočívá.

Už dnes tedy vidíme spoustu věcí (konkretní aplikací), pro které je vesmír příznivější. Otázkou zůstává - kolik je těch věcí, které jsou ve vesmíru těžší a okolik? Jaká je celková bilance pro a proti vesmír vs. Země? Jistě jsou tu nějaké věci mrské, zapčklé a úzkoprsé, které se na Zemi vyvinuly a tak nějak tamní podmínky vyžadují. Např. skoro všechno biologické, nebo taky spousta našich lidských technologií, které jsme si vytvořili v pozemských podmínkách a tak nějak je automaticky k těmto podmínkám optimalizovali. Jenže, každý fyzik vám řekne o kolik je snazší vyrobit atmosféru naplněnou bublinu ve vakuu, zatopit si v chladu, nebo způsobit zrychlení (gravitaci) v inerciální soustavě, než opak vyrobit kvalitní vakuum, teplotu blízkou absolutní nule, a mikrogravitaci tady na zemi. 

Jestliže tzv. "lidská" civilizace sestává z 90% z techniky a jen z 10% biomasy (a tento poměr bude dále růst) nedávalo by snad větší smysl, aby rostla v prostředí optimálním pro techniku s vyhrazenými nádobami pro všechno to zbylé biologické než naopak ( jak tomu je dnes ) ?

Druhá věc ( možná trochu filozofická až fundamentalistická ) je, že tohle všechno pozemsky specifické je pomíjivé, a dříve či později se toho budem muset stejně zříct neboť to ztratí relevanci a přestane to odpovídat podmínkám. Jediné absolutno jsou fyzikální zákony, jediná "hluboká" pravda je v kosmu. Pokud nemá být naše civilizace omezena, tj. pokud se nemá v nějakém bodě svého vývoje zastavit a říct si, že za tuhle hranici už nejde (a já si myslím že nemá) tak se nemůže vázat na nic jiného než na fundamentální fyziku/logiku/matematiku. Všechno ostatní je totiž jen adaptace na konkrétní podmínky, a tedy s tím jak bude naše civilizace expandovat do nových podmínek, je naprosto nejpřirozenější a nejsmysluplnější všechno to ostatní změnit podle konkrétní potřeby.

Má tedy smysl to odkládat? Nebylo by nejlepší snažit se přizpůsobit skutečnému řádu světa ( = vesmíru ) tak rychle jak jsme toho jen schopni?

Kam jinam než na Mars?

Z uvedeného je vám už asi jasné, že proti Marsu nemám nic osobního. A budu souhlasit se R. Zubrinem, že když se chceme bavit o kolonizaci planet, je Mars asi do dost lepší než Měsíc (i když tam je aspoň vakkum a nižší gravitace), Merkur, Venuše nebo Jupiter. Jenže mi vadí ta fixace na planety obecně. Ve sluneční soustavě jsou dle mého názoru přinejmenším 2 věci, které jsou ke kolonizaci vhodnější:

  • Asteroidy
  • Saturnovy prstence 

Určitě můžete mít jiný názor, a tenhle článek nepíšu kvůli ničemu jinému, než pro iniciaci diskuze. Polemiku na téma Kosmická kolonizace : Mars vs. Asteroidy lze rozdělit na dva aspekty.

  • krátkodobé - tj. jak snadné či obtížné je s kolonizací toho kterého objektu v kosmu začít. Na kolik velké jsou krátkodobé motivace to udělat. Jaká je krátkodobá návratnost (tj. desítky let, max do konce století).
  • douhodobé -  tj. dlouhodobý výhled kam takový počin civilizaci zavede. Kolik jí dá, až bude dobře zvládnutý a zavedený? (tj. v horiznontu staletí až jednoho tisíciletí)


Dlouhodobé hledisko

Začnu od hlediska dlouhodobého, protože v něm je podle mě hlavní síla argumentů pro kolonizaci asteroidů oproti planetám. Přesto uznávám, že naopak krátkodobé hledisko je prakticky mnohem důležitější, protože právě to určuje co, a zda vůbec má cenu snažit se něco v kosmu kolonizovat.  

Tedy hlavní pozitiva kolonizace asteroidů (=skutečného kosmu) jsou ty, které jsem zmínil v odstavci s nadpisem "Prázdnota" výše. Vakuum, mikrogravitace, teploty blízko absolutní nuly (ve stínu). Asteroidy jsou úžasné tím, že nestrácíte ani jedinou z těchto blahodárných předností volného kosmického prostoru, přitom ale získáte navíc spoustu věcí, které jsou užitečné na planetách. Jako například:

  • Dostatek surovin a stavebního materiálu - asteroidy oplývají prakticky veškerými surovinami (snad kromě inertních plynů) mnohem více než povrch kterékoli planety. Hmotnost pásu asteroidu je okolo 3e+21kg což je srovnatelné s hmotností zemské kůry ( 19e+21 kg ) nebo oceánů ( 1.4e+21kg ). Bohužel většinu tvoří velké asteroidy trpící stejným neduhem jako planety -  spousta zajímavých a cenných materiálů je nedostupná hluboko pod povrchem. Pro nás jsou zajímavé ty malé ( do ~10km ) kterých je odhadem 1e+20kg. Důležité je že tyhle malé asteroidy lze celé rozvrtat, přetavit, a přestavět v něco užitečného - domy, stroje, palivo. To se nedá říct o mase Zemské (či Marsovské) kůry nebo oceánu. Materiál asteroidů obsahuje v mnohem větším zastoupení právě to, co naše technická civilizace potřebuje ( různorodé kovy, uhlík, ale i vodu ) na rozdíl od povrchu planet obsahující z naprosté většiny především hlušinu ( křemičitany a hlinitany ).
  • Stínění před kosmickým zářením - Asteroidy nemají atmosféru, ale masa jejich horniny je zdaleka dostačující ochranou před libovolným kosmickým zářením. Uvážíme-li jak snadno se do nich dá vrtat a hloubit tunely (jednak proto, že jsou často porézní, a jednak zde díky absenci gravitace není hydrostatický tlak vrstvy horniny) může být i ochrana před radiací paradoxně možná snazší než na Marsu, který atmosféru má. A jistě je mnohem snazší naž na měsící. Je docela pravděpodobné že na mnoha asteroidech existují přirozené pukliny, průrvy a "póry" široké desítky či stovky metrů, do nichž lze bezpečně zaparkovat obytný modul a ochránit ho tak před radiací aniž by bylo něco vrtat, hloubit či obkládat. 
  • těleso s dostatečnou setrvačností aby jste se od něj mohli odrazit a ono příliš nepohnulo. To bude důležité hledisko pro rozvoj kosmické logistiky. Lze vymyslet spoustu urychlovacích/zpomalovacích a jiných silových mechanizmů jak pohybovat předměty a materiálem v kosmu s minimálními nároky na energii či palivo. Hlavní úzkoprofilová komodita kterou k tomu v kosmu potřebujete je reaktivní médium popřípadě (relativně) pevný bod. Asteroidy poskytují obojí (palivo, i impuls-buffer ).
Vraťme se ale k fundamentálnějším až filozofickým výhodám:


Aktivní povrch 

Víc než polovina světové populace a průmyslu je soustředěna na pobřeží. Velká vzepětí civilizace - starověké Řecko (klasická antika a helenismus), Řím a novověký kolonializmus (renesance a osvícenství) jsou úzce spjaty s pobřežími, roztroušenými centry propojenými efektivní komunikací. Analogie lze vidět i dále - v biologii a chemii - všechno zajímavé se odehrává na površích v heterogenním materiálu (katalizátory, biologické membrány, endoplazmatické retikulum, dokonce i počítačové čipy). Není to snad docela obecný a pochopitelný princip? 

Homogenní prostředí jsou nezajímavé. Procesy smysluplné organizace nastávají na rozhraní, protože mohou využívat obou prostředí. Tepelné stroje pracují na rozhraní mezi horkým a studeným. Spalování probíhá na styku paliva a okysličovadla a další chemické reakce na styku reaktantů. Obchod probíhá na styku nabídky a poptávky. Nová kultura a myšlenky se rodí nejlépe na styku rozdílných tradic. Roztroušené kolonie na statisících a miliónech asteroidů, z nichž každý disponuje unikátním skupinou predispozic ( různé geologické složení a suroviny, různé oběžné dráhy ) mezi nimiž probíhá doprava vyžadující jen zlomky delta-v než kolik je potřeba na vynesení nákladu na oběžnou dráhu Země či Marsu. To všechno je mnohem blíž ideálu Řeckých polis na ostrovech a pobřeží Egejského moře než nekonečné pouště Marsu. Zvlášť když uvážíme že Mars bude pravděpodobně ještě dlouho bez silnic, železnice a letadel (letadla v 100x řidší atmosféře jsou dost neefektivní).

Právě z tohoto hlediska mi pak připadají prstence Saturnu za ještě zajímavější destinace pro civilizaci, než pásmo asteroidů. V čem jsou Saturnovi prstence lepší:

  • Sestávají z ještě jemnější drti materiálu - pro prakticky všechny naše technologii je výhodnější zbírat prach a štěrk než rozbíjet a vrtat kilometrové bloky pevné skály.
  • Všechno je relativně blízko. Zatímco relevantní asteroidy jsou od sebe vzdáleny více než Měsíc od Země ( milion asteroidů v ~8 kubických astronomických jednotách není až tolik  ), kameny v prstencích Saturnu jsou koncentrovány do méně než 1km tlustých disků tak hustě vedle sebe, že přes ně nejsou vidět hvězdy a vrhají ostrý stín na Saturn.    

Na druhou stranu prstence Saturnu mají oproti asteroidům i některé nevýhody: Jsou vzdálenější od země a od slunce, což omezuje kolonizaci především z počátku - dokud budeme odkázáni na chemické rakety, solární články a radiokomunikaci. Jejich hmotnost je nižší než hmotnost pásma asteroidů (pouze 3e+19 kg ... 100x méně než pás asteroidů, resp. 3 méně než ona užitečná část malých asteroidů ) a jsou tvořeny pravděpodobně především hlavně z vody, čpavku a neobsahují zdaleka tolik těžkých a vzácných prvků. Je to trochu taková kosmická Arktida. Stále je ovšem snazší extrahovat kovy a těžké prvky z prachu špinícího led Saturnových prstenců než z tvrdých hlinito-křemičitanových hornin tvořících kůry planet. Přinejmenším lze led mnohem snáze drtit a tavit.  

Snadnost dopravy ve vesmírů 

Když už se tam jednou zabydlíme a zvykneme si stane se doprave mezi jednotlivými asteroidy nebývala snadná a efektivní oproti tomu na co jsme dnes v kosmonautice zvyklí, a možná i oproti tomu na co jsme zvykli z dopravy na zemi. Většina problémů dnešní kosmonautiky není ani tak spojena s pohybem ve vesmíru jako takovém ale spíše s interface mezi vesmírem a atmosférou obklopenou a gravitující planetou. 
Naše rakety musí poskytovat dostatečný tah, aby překonaly gravitační sílu a odpor vzduchu, musí mít tvar, aby odpor vzduchu minimalizovaly, a dost pevnou konstrukci, aby vydržely síly spojené s tak silnými motory. Spoustu metod jak tělesu dodat delta-v (to je oč v vesmíru běží) na zemi (nebo na Marsu) prostě nemůžeme využít jen proto, že má atmosféru a gravitaci. Např.  railgun a massdrivery, tethery a rotavátory, solární plachty všeho druhu, plazmové resp. iontové motory ... . Jistě, jsou i techniky přepravy, které můžeme na Zemi využívat jen díky atmosféře či gravitaci (auta, lodě, letadla, padáky, aerobraking, vzduch-dýchající motory), jenže pokud ve výsledku jde stejně o let vesmírem, je tohle pořád komplikace navíc. Vesmírná civilizace bude mnohem jednodušší a efektivnější pokud bude pokud možno celá v kosmickém prostředí.  

Nový svět, nové inspirace - Jedním z hlavních argumentů, které R.Zubrin uvádí na podporu kolonizace Marsu je "New Frontier". Podle něj kolonizace kvalitativně nového do značné míry obtížného prostředí podněcuje nové řešení, invenci, konstruktivní přístup a praktičnost a to jak psychologicky tak materiálně. S tímto argumentem bezezbytku souhlasím. A proto znovu říkám - neměli bychom lítat do vesmíru abychom tam simulovali podmínky na zemi. Asteroidy v tomto smyslu vybízí mnohem spíše k myšlení "out-of-the-box" a nabízí příležitost k rozvoji technologií pro které zatím v pozemských (planetárních) podmínkách není poptávka nebo vhodné podmínky. 
Také struktura roztroušených kolonií pohybujích se volně vesmírem a dynamicky se k sobě vzájemně přibližujících a vzdalujících na svých orbitách dává spíše důvod doufat v nějakou otevřenou pestrou a pluralitní společnost. Už to, že biosféra na zemi bude muset být zřejmě v budoucnu kontrolována uměle a tedy podléhat nějakému globálnímu politickému orgánu otvírá otázku, nakolik bude udržitelný dnešní systém suverénních  států, skýtající jakési záruky svobody a zabraňující zamrznutí do rigidní společenské a politické struktury (např. globální totality). Na Marsu v souvislosti s Teraformingem je toto ještě významnější obava. Naopak v případě asteroidů, které pravděpodobně na sobě tak závislé nebudou (nic jako společná atmosféra či jiné globální problémy sdílené v rámci pásu asteroidů není), je možné předpokládat mnohem vyšší možnost svobody a autonomie, spolu s menšími pevněji semknutými komunitami (tisíce městých států, namísto jednoho rudého impéria ). To že spolu asteroidy nijak dlouhodobě nesousedí, naopak se vůči sobě dynamicky pohybují tento aspekt ještě zesiluje. Na Zemi si neumíme představit že by se Izrael odvezl o pár stovek kilometrů aby se zbavil problémů se svými muslimskými sousedy. U asteroidů si to lze představit relativně snadno.    

Krátkodobé hledisko

Přiznávám, že z hlediska krátkodobého jistě existují určité argumenty proč, preferovat Mars (nebo dokonce Měsíc) před asteroidy. Přestože věřím, že nakonec budou technologie vyvinuté v-kosmu-pro-kosmos výkonnější, efektivnější a levnější než jejich pozemské alternativy prakticky ve všech odvětvích, dnes na vesmír  zvyklí nejsme. Nemáme zkušenosti, a bude trvat relativně dlouho než je získáme ve všech oblastech - než přestavíme všechny aspekty civilizace podle implicitně/primárně kosmického paradigmatu. Samozřejmě ani psychologické a fyziologické omezení člověka nelze úplně bagatelizovat - i když si myslím, že se jejich závažnost přeceňuje, resp. jejich přizpůsobivost a tvárnost podceňuje a vytváří se okolo nich mnohá tabu. Proti všem těmto pochybnostem chci na prvním místě postavit otázku:

Proč tam vůbec chceme?

Jak už jsem řekl, na zemi je spousta mnohem snadněji kolonizovatelných a dosud nepovšimnutých prostředí než je Mars. Arktida a pouště, které jsou Marsu nejblíže, paří mezi ty obtížnější. Stále ale ještě mají tu nespornou výhodu, že disponují dýchatelnou atmosférou, všechno potřebného se tam dá dopravit levně autem, lodí či letadlem a funguje tam mobilní telefon, GPS a internet. Ale na Zemi stále ještě nemáme potřebu "kolonizovat" ani mnohem přívětivější a bohatší prostředí. Například obrovské plochy středoasijských, severoamerických, nebo jihoamerických stepí jsou jen velmi extenzivně osídleny a hospodářsky využívány, přestože představují prostředí pro člověka nejpřirozenější (to v kterém se vyvinul) a nijak zásadně se neliší od původního prostředí ve kterém vyrostla dnešní civilizační centra (největší konurbace). Do kosmu rozhodně nejdeme proto, že bychom neměli dost životního prostoru. A ještě minimálně 100 let nic takového nehrozí. Pochybné jsou i argumenty o omezenosti nerostných zdrojů na Zemi. Na Zemi je surovin v širším slovasmyslu dost - ztenčují se pouze naleziska snadno a levně těžitelné. I ty nejmizernější naleziska na zemi je ale stále řádově výhodnější těžit než cokoli vozit z Marsu, Měsíce či kteréhokoli mimozemského tělesa - i kdyby to tam leželo už naložené na vagónech. S jedinou vyjímkou - už v krátkodobém horizontu se právě v pásmu asteroidů (na rozdíl od Marsu) jeví jako ekonomicky rentabilní těžba např. platinových kovů.
Co tímhle vším chci říct:
  • Mi vesmír kolonizovat nepotřebujeme - my ho kolonizovat chceme (alespoň někteří)
  • Pokud budeme někdy vesmír kolonizovat, bude z toho profitovat právě ta civilizace nově rostoucí v kosmu, ne ta co zůstane na zemi. Je to jako rodičovská investice do dětí - nikdy se rodičům nevrátí, a ani to není její smysl. Smyslem je stvořit nového lepšího potomka.
  • Ta civilizace v kosmu začne prosperovat až teprve tehdy, když začne těžit ze specifických podmínek, které v kosmu jsou - až si na to prostředí zvykne a naučí se docenit těchto predispozic. Takže veškerá rentabilita je právě spíš až v tom dlouhodobém horizontu. Není proto rozumné až tolik zdůrazňovat krátkodobé hledisko. 
  • I v krátkodobém horizontu jsou prakticky jediné benefity o kterých dnes víme právě v asteroidech (ona těžba platinových kovů). Ano - může být dnes pro naši zaprděnou civilizaci pozemských krys obtížnější osidlovat asteroidy než Mars, ale pokud jsou asteroidy jediné místo, kde to má alespoň nějakou krátkodobou návratnost, tak tam alespoň je nějaká motivace se o to snažit. U Marsu to může být o trošku snazší, ale s minimálními benefity.

Přizpůsobení člověka kosmu 

Člověk dnes nežije na savaně. Ten moderní žije ve městě a tráví dlouhé hodiny na židli u umělého osvětlení. Městské prostředí mnohde už ani nenese stopy jakékoli přirozené krajiny - je dokonale umělé, né nepodobné systémům podzemních chodeb vyhloubených asteroidech. A ani na Marsu to nemůže být příliš jiné než podzemní chodby dokud výrazně nepokročí s teramorfováním - což ovšem jistě nelze čekat za méně než staletí. Existují nesčetné případy lidí po dlouhá léta zcela uzavřených v interiéru a/nebo přímo odkázaných na techniku suplující jejich fyziologické omezení ( např. posádky ponorek, vězni, handikepovaní ). Omezenost na interiér a techniku sama osobně není něco co by zjevně fyzicky či psychicky člověka poškozovalo, pokud jsou zajištěny jiné faktory ( např. podněty ). Rize fyziologicky se uvádí jako hlaví problémy pobyty v kosmu tyto:
  • Nízká gravitace - simulovat gravitaci odstředivou silou nepředstavuje velký problém, zvláště u větší kolonie. Nízká gravitace není člověku rozhodně nějak akutně škodlivá krátkodobě či střednědobě. I dlouhodobá absence gravitace lze z velké části (nebo i zcela - to ještě není jasné) kompenzovat intenzivním cvičení. I bez cvičení se dnes uvádí jako největší problém odvápnění kostí (alespoň co já vím - přiznám se že o lidský faktor ve vesmíru se zajímám minimálně) a ochabnutí svalů. Tenhle efekt se jako problém projeví typicky až po návratu na zem. Není v tom případě vhodnější jej interpretovat spíš jako adaptaci těla na beztížný stav, než jako chorobu jim způsobenou? Bude moc kacířské vidět problém spíš v tom, že lidské tělo chceme navrátit to toho nevlídného prostředí pozemské gravitace, kde je vystaveno tíži a námaze biď jen ktomu aby se udrželo ve spřímené poloze a neupadlo na podlahu?     
  • Radiace - Kosmickou radiaci i toho nejenergetičtějšího záření odstíní na zcela bezpečné hodnoty vrstva méně než 1 metru materiálu (ať už vody, horniny či kovu ideálně však jejich kombinace). To je zcela proveditelné na asteroidech jednak hloubením tunelů, a jednak obkládáním modulu materiálem asteroidů. Na asteroidech není materiál kompaktizovaný ani geologickými procesy ani hydrostatickým tlakem. Proto lze předpokládat hloubení tunelů stejně jako obkládání materiálem přinejmenším některých  typů asteroidů je snazší než provádět totéž na zemi či marsu. Není třeba také vyvijet zdaleka takové síly při přemisťování těchto mas horniny. Radiaci lze také účinně odsítnit magnetickým polem  - přinejmenším nízkoenergetické ( < 1MeV ) ze slunečních bouří. V kosmickém prostoru kolem asteroidů v beztížném za nízké teploty stavu nepředstavuje problém rozvinout rozměrné magnetické smyčky (možná i z nízkoteplotního supravodiče). To by v jiném prostředí (Např. na Měsící nebo Merkuru) mohlo být problematičtější.       

Dále - V očích dnešní lékařské etiky se hledí dost s opovržením na jakékoli prostředky lidskou měnit přirozenost pozměnit. V dlouhodobém horizontu je podle mne nasnadě, že člověk se musí všemi prostředky vyvinout, aby efektivně odpovídal na nové podmínky prostředí - a to ať už zůstane na Zemi nebo půjde do kosmu. Biologická evoluce je pomalá, a zdaleka už nedrží krok s dynamikou vývoje lidské kultury, společnost, civilizace a především techniky. Historicky jsme vždy augumentovali své schopnosti umělými (nebiologickými, neevolučními) prostředky - oblečení, dopravní prostředky a jiné stroje, dýchací přístroje ... káva a jiné drogy - vším co jsme měli poruce. V okamžiku, kdy disponujeme všemožnými tělními implantáty, neuro-počítačovými interface, medikamenty a drogami, a nakonec i genetickým inženýrstvím, není z dlouhodobého hlediska udržitelné natožpak smysluplné se distancovat od účelového využívání těchto prostředků k tomu, aby lidský jedinec resp. druh držel krok se změnami, které nezadržitelný rozvoj civilizace nezbytně způsobuje. Proto věřím že v době za 50 či 100 let kdy bude na pořadu dne osidlování kosmu nějakým větším počtem lidí už bude namístě mnohé dnešní pozemské adaptace lidského těla a psychiky opravit umělými prostředky. Za další století už nemusí lidské tělo v podobě jak ho známe vůbec existovat.

Přizpůsobení techniky kosmu


Toto považuju za ten největší krátkodobý problém kolonizace (skutečného) kosmu. Člověku nedojde jak dnešní technika s tak samozdřejmě a implicitně podléhá biasu pozemských podmínek a pozemského uvažování dokud nezačne řešit kosmické aplikace. Je až k nevíře kolik pozemských technologických procesů spoléhá na gravitaci, těkavá rozpouštědla a maziva nebo odvod tepla přirozenou cirkulací vzduchu. Naštěstí, v naprosté většině případů není tenhle pozemsky specifický mechanizmus nenahraditelný, nezbytný, a pokud v nejhorším případě je, není příliš velký problém tyhle pozemské podmínky vytvořit uměle (odstředivou silou, tlakovou nádobou). Problém jistě není, že by ty věci nešly dělat jinak - obvykle by šly dělat ve vesmíru jinak a často i lépe. Problém je v tom, překopat to obrovské portfolio všech technických off-the-shelf  řešení, které už pro pozemské podmínky existují, a jsou propojené do odlazených kompaktibilních funkčních systémů, a všechno to kousek po kousku revidovat. Tenhle proces nemusí být nijak bolestivý, pokud se mu dá dostatek času. Proběhne pravděpodobně samovolně s tím jak se lidé budou snažit ve vesmíru dělat stále další věci. Nicméně právě ten čas, který si to vyžádá odsunuje skutečný rozkvět nativně kosmické civilizace do dlouhodobého horizontu. Je tedy férové říci, že z krátkodobého hlediska skutečně zřejmě představuje kolonizace a rozvoj civilizace na asteroidech větší problém než kolonizace Marsu. Myslím ovšem, že přínosy kolonizace asteroidů oproti kolonizaci Marsu za to stojí.

Ono to není to Mars vs. Asteroidy  


Ano, samozřejmě si uvědomuju, že kolonizace ateroidů není nijak omezována kolonizací Marsu. Že proti Marsu nemusí bojovat o místo na výsluní. Právě naopak, je to synergický proces - jak co se týče hledání podpory u politiků a veřejnosti, tak technicky a ekonomicky. 
Jediné proti čemu jsem se chtěl v tomhle článku ohradit, je představa, že asteroidy jsou nějak méněcenná destinace. Že jde o jakousi jednoúčelovou zásobárnu surovin, ne však o plnohodnotný "domov" budoucích generací. Já si myslím opak. Možná že Mars bude tím prvním místem v kosmu kde vyrostou  nové generace kosmických lidí, a určitě to bude ku prospěchu. Ale Skutečnou - kvalitativně novou - budoucnost civilizace však vidím právě v asteroidech. 
Věřím že jakmile se naše technologie a těla uvedeme do souladu s novým prostředím, bude prostředí asteroidů mnohem žádanější než jakákoli planeta. Že potom. i kdybychom mohli dostat druhou Zemi (se všemy oceány, dýchatelnou atmosférou, a klidně i poli obilí) jen tak zadarmo, že by už nebyla motivace ji kolonizovat, pokud by ještě zbylo nějaké místo na asteroidech. Pak mi přijdou zcela bláhové úvahy o mezihvězdných archách, které by se měly vydat na tisíciletou pouť hledající Zemi-podobné planety v jiných slunečních soustavách. Určitě věřím, že se jednou vydáme i do těch jiných hvězdných soustav, ne ale proto aby jsme tam hledali něco jako Zemi.

Reference:


http://en.wikipedia.org/wiki/Rings_of_Saturn
http://en.wikipedia.org/wiki/Asteroid_belt
R. Zubrin, The Case for Mars: The Plan to Settle the Red Planet and Why We Must
http://www.nss.org/settlement/asteroids/RoleOfNearEarthAsteroidsInLongTermPlatinumSupply.pdf
EVE Fanfest 2013: Make EVE Real - Asteroid Mining