Tohle píšu pro http://www.osacr.cz/. Prezentuji zde pouze svůj názor, a snažím se ho především popsat tak, aby byl správně pochopen. Snažím se ho sice pokud možno také podložit argumenty, ale jen velmi zhruba. Rozhodně tu argumentaci nevnímám jako jako nějaký důkaz, že mám pravdu. Neprůstřelné argumentace na tohle téma jednak nejsem úplně schopen, a jednak by byl článek ještě o moc delší kdybych se o to pokoušel.
Nemám v úmyslu nosit dříví do lesa a psát na ateistické forum další článek argumentující jak věřící nemají pravdu. Možná jsem už myšlenkama trochu někde jinde - v idelním světě, kde byly iracionální dogmata překonány a ateismus je samozřejmost. A tak spíš uvažuju jak ten svět vypadá - na jakých hodnotách stojí. Většina ateistů tuhle otázku zodpoví s naprostou samozřejmostí - jsou to pro ně humanistické hodnoty. Humanistické hodnoty jsou také často právě tou motivací, proč ateista proti náboženstvím bojuje - protože omezuje osobní svobody a osobní touhy jednotlivce ve jménu nějakého samozvaného "Boha" často k tomu účelově smyšleného. Vždyť je to tak přirozené - chceme být šťastní, chceme, aby naši bližní byli šťastní, nechceme se zaplétat do náboženských válek, a být svazování bezúčelnými omezeními a nařízeními, tak proč to komplikovat "Bohem", alias nepodloženou představou něčeho co nás přesahuje. Samozvanou autoritou co může být zbytečně v konfliktu s našimi přirozenými tužbami? ...
Nemám v úmyslu nosit dříví do lesa a psát na ateistické forum další článek argumentující jak věřící nemají pravdu. Možná jsem už myšlenkama trochu někde jinde - v idelním světě, kde byly iracionální dogmata překonány a ateismus je samozřejmost. A tak spíš uvažuju jak ten svět vypadá - na jakých hodnotách stojí. Většina ateistů tuhle otázku zodpoví s naprostou samozřejmostí - jsou to pro ně humanistické hodnoty. Humanistické hodnoty jsou také často právě tou motivací, proč ateista proti náboženstvím bojuje - protože omezuje osobní svobody a osobní touhy jednotlivce ve jménu nějakého samozvaného "Boha" často k tomu účelově smyšleného. Vždyť je to tak přirozené - chceme být šťastní, chceme, aby naši bližní byli šťastní, nechceme se zaplétat do náboženských válek, a být svazování bezúčelnými omezeními a nařízeními, tak proč to komplikovat "Bohem", alias nepodloženou představou něčeho co nás přesahuje. Samozvanou autoritou co může být zbytečně v konfliktu s našimi přirozenými tužbami? ...
Citová atraktivita humanismu
Ideje humanismu historicky staví na představách o lidské vyjímečnosti. Historicky vzato jsou vlastně mnohé ideje, ze kterých humanismus stojí docela převzaté z křesťanství nebo jiných náboženství. Člověk má podle nich jako jediný tvor mysl, rozum, svobodnou vůli a schopnost rozeznat dobro a zlo ... Vlastně i představa o existenci lidské duše byla do humanismu přinejmenším historicky zakomponována, a stejně tak mnozí humanisté (např. tvůrci Americké ústavy) uvažovali tak, že lidská práva a lidská rovnost je svaté právo každého, které mu dal bůh při narození. "Bůh stvořil lidi rovny"
Je jistě příjemné si myslet, že jsme něco víc. Něco inherentně víc - nezávisle na tom co děláme. Že máme nějakou vnitřní kvalitu a právo, které nás činí vyjímečné, a které nám nikdo nemůže vzít. Když už nemůžeme být něco víc než soused, nebo něco víc než chlap ze sousední bandy (kmene, národa nebo fotbalového týmu), tak jsme aspoň něco víc než zvířata. No a když né než zvířata, tak aspoň určitě něco víc než stroje - to dá přece rozum. Křesťanství (a jiné náboženství) nám naslibovalo tohle všechno, + nesmrtelnou duši a věčný život v nebi navrch. Jenže taky nás strašili peklem a hněvem božím a chtěli po nás plno nepříjemných věcí - jako třeba aby jsme chodili pravidelně do kostela, kde je nuda; neonanovali, nepřejídali se hamburgery, a někdy možná i aby jsme se zapojili do nějakého náboženského konfliktu, kde se nám může něco stát. No není nic lehčího, než ty nepříjemné věci ( jako Boha, peklo a jeho hněv ) zahodit a nechat si tam jenom to hezké.
Zvolit si náboženství nebo filozofii podle toho, abych se cítil dobře a mohl si užívat mi přijde podobné, jako volit politickou stranu podle toho, kdo mi slíbí zvýšení platu. Možná ještě horší - politické strany jsou totiž v principu od toho, aby realizovaly naše přání. Naproti tomu filozofie resp. náboženství má právě morálku a etiku teprve vytvořit. Má nám dát odpověď na otázku co je správné chtít - za hranice našich prvoplánových pocitů. Náboženství a filozofie nám má odpovídat na otázky, které nás přesahují - alias smysl života, resp. otázku "Života, Vesmíru a vůbec" (viz. Stopařův průvodce po galaxii ). Přijde mi poněkud pošetilé snažit se stavět odpověď na takovou otázku na argumentech inherentně lidských - jako třeba naše pocity.
Pokud nevěříme v nějakou silnou formu antropického principu - něco jako že vesmír tu je kvůli člověku, pak nám humanismus na tyhle otázky odpovědět nemůže. A právě podobné nepodložené představy o výsadním postavení "nás" ve vesmíru jsou typickým znakem naivity většiny náboženství v historii - počínaje kmenovými kulty a konče křesťanským geocentrizmem, nesmrtelnou duší, a titulem "pán tvorstva".
Pokud nevěříme v nějakou silnou formu antropického principu - něco jako že vesmír tu je kvůli člověku, pak nám humanismus na tyhle otázky odpovědět nemůže. A právě podobné nepodložené představy o výsadním postavení "nás" ve vesmíru jsou typickým znakem naivity většiny náboženství v historii - počínaje kmenovými kulty a konče křesťanským geocentrizmem, nesmrtelnou duší, a titulem "pán tvorstva".
Humanismus jako pragmatická aproximace
Rozhodně nechci humanismu upírat zásluhy. Rozvoj civilizace bezesporu výrazně zrychlil, když nahradil staré svazující církevní dogmata. Jenže není možné se pořád slepě modlit ani k odkazu antiky, renesance a osvícenství. Pokud to nemá být jen vytlačení jednoho dogmatu jiným, měli bychom se ptát z čeho ideje humanizmu vyplývají, na jakých předpokladech stojí a kde jsou jejich meze.
Pragmaticky vzato lze argumentovat, že humanistickým ideálům dává legitimitu prostě to, že se ukázaly a ukazují prospěšné pro fungování společnosti. To je skoro určitě pravda, a je to nejspíš zcela postačující argument, proč by se na ideálech humanismu mělo zakládat např. právo nebo politika - přinejmenším dokud nebudeme mít "něco lepšího". Není to ale rozhodně argument, že humanismus je tím nejlepším možným - završení veškeré etiky a filozofie.
Z pragmatického opodstatnění se totiž nedozvíme, kde má užitečnost humanismu své meze. Jinými slovy - nemůžeme si pak být jisti, že nás humanismus nezačne naopak brzdit a utlačovat tak jako to dělalo náboženství. Nemůžeme si být jisti ani tím zda nebo do jaké míry se to už děje.
Vždyť ony i ty dogmata náboženství nebo totalitní ideologie, biť třeba v konečném důsledku zcestné, falešné nebo i účelově vylhané, hrály v nějaké době a v nějakém společenském kontextu jakousi pozitivní roli - přinejmenším svou schopností zorganizovat skupiny lidí do větších celků. Vždyť i ony byly a jsou nejrůznějšími způsoby citově přitažlivé. Jenže v jiném kontextu a jiné době už byly spíš na obtíž.
Pokud tedy nechceme pouze nahradit jedno dogma jiným, nemůžeme humanizmus opodstatnit tím, že nějakým způsobem prospěl, nebo že nám nějak citově imponuje. Musíme hledat hlubší a obecnější pravdu, která nám humanismus, nebo jeho alternativu opodstatní.
Pragmaticky vzato lze argumentovat, že humanistickým ideálům dává legitimitu prostě to, že se ukázaly a ukazují prospěšné pro fungování společnosti. To je skoro určitě pravda, a je to nejspíš zcela postačující argument, proč by se na ideálech humanismu mělo zakládat např. právo nebo politika - přinejmenším dokud nebudeme mít "něco lepšího". Není to ale rozhodně argument, že humanismus je tím nejlepším možným - završení veškeré etiky a filozofie.
Z pragmatického opodstatnění se totiž nedozvíme, kde má užitečnost humanismu své meze. Jinými slovy - nemůžeme si pak být jisti, že nás humanismus nezačne naopak brzdit a utlačovat tak jako to dělalo náboženství. Nemůžeme si být jisti ani tím zda nebo do jaké míry se to už děje.
Vždyť ony i ty dogmata náboženství nebo totalitní ideologie, biť třeba v konečném důsledku zcestné, falešné nebo i účelově vylhané, hrály v nějaké době a v nějakém společenském kontextu jakousi pozitivní roli - přinejmenším svou schopností zorganizovat skupiny lidí do větších celků. Vždyť i ony byly a jsou nejrůznějšími způsoby citově přitažlivé. Jenže v jiném kontextu a jiné době už byly spíš na obtíž.
Pokud tedy nechceme pouze nahradit jedno dogma jiným, nemůžeme humanizmus opodstatnit tím, že nějakým způsobem prospěl, nebo že nám nějak citově imponuje. Musíme hledat hlubší a obecnější pravdu, která nám humanismus, nebo jeho alternativu opodstatní.
Hlubší opodstatnění humanismu?
- Buď budeme a odvozovat opodstatněnost humanistických idejí nějakou další úvahou a dalším účelem z kterého vyplývají nebo kterému mají sloužit
- a nebo jim můžeme připisovat hodnotu jako takovým - Jakousi fundamentální hodnotu sama o sobě
Hodnota sama o sobě
Mnoho lidí nemá vůbec potřebu se ptát k čemu je dobré lidské štěstí, nebo proč by měla mít hodnotu lidská svoboda, vůle, vědomí. Považují za tak nějak samozřejmé, že právě tohle jsou nejvyšší měřítka hodnoty a k nim se všechno ostatní upíná. Že všechno ostatní je pouhý nástroj, ale cíl a motivace jsou právě tyto.
Z čeho tohle přesvědčení plyne? Jednak z toho, že to tak cítíme. Každý z nás chce být šťastný. Nestačí to? Proč by jsme to měli nějak dále opodstatňovat a hledat další důvody nebo vysvětlení?
Přinejmenším proto, že ony se ty důvody a vysvětlení už tak nějak mimoděk našly. Moderní znalosti v neurologii a evoluční a behaviorální biologii už v základních rysech docela jasně popisují jak naše pocity vznikají, a k čemu slouží. Pokud nejsem úplný dosebezahleděný ignorant, musí mě alespoň trochu hlodat v hlavě, že ty moje pocity, kolem kterých stavím svůj svět, svou morálku, svou víru v humanismus, vyplývají z docela prozaických a pragmatických adaptací. Ba co víc - tyhle pocity, kolem kterých se točí můj vesmír, můžou být docela snadno změněny, vytvořeny nebo smazány - např. převýchovou, jinou kulturní zkušeností, drogami, elektrickou stimulací různých částí mozku.
Můžu pak věřit, že stále mají fundamentální hodnotu, když vím, že jsou prokazatelně odvozené a vyplývající z něčeho jiného? Když vím, že jsou to pouze nedokonale fungující nástroje plnící nějaký jiný účel? Já myslím, že ne. Myslím, že hodnotu nástroje je třeba hledat v cíli nebo motivaci kterým slouží.
Existují také lidé, podle kterých jsou tyhle "redukcionalistické" vysvětlení (jak jim s nádechem hanlivosti rádi říkají) pouze část pravdy. Lidská psychika, city, vůle a vědomí je podle nich jen z části determinována biologií, evolucí, teorií her, hrou neurotransmiterů a elektrických vzruchů neuronů. Z části je tam prý pořád něco vlastního fundamentálního. Jedním z těchto směrů, který se snaží tvářit zvlášť moderně a vědecky je např. Panpsychicismus považující mysl (vědomí) za fundamentální veličinu ve vesmíru (tak jako např. energie, čas a prostor) a dokonce hypotetizuje o případných kvantech vědomí a invariantech (zákonech zachování), které se jich týkají. Nic proti tomu - až vznikne nějaká konzistentní teorie, která je v souladu s pozorováním a má testovatelné předpovědi. Až ta teorie k něčemu bude. Do té doby to podle mě nemá s vědou nic společného a je to pouze metafyzické plácání.
Nevidím jediný rozdíl mezi představou fundamentální neredukovatelné lidské mysli, a představou nesmrtelné duše nebo Boha. Abych to shrnul - jestliže pro nás mají Humanistické ideje hodnotu samy o sobě - pak jde o dogma stejné jako Bůh. Proč mám dělat A a ne B - protože to tak Bůh chce. Proč má platit zákon A a ne B - protože je to v souladu s principem svobody.
Odvozená hodnota
Pokud se tady (jak předpokládám) nechceme zaplést do dogmat (protože jinak by nám z ateismu zbylo jen prázdné heslo) tak platí první možnost - humanistické ideje (jako základní lidská práva) jsou pouze praktické nástroje sloužící něčemu jinému. Není tak obtížné dovodit k čemu jsou dobré - produktivita společnosti se jistě zvyšuje, když se lidi mohou svobodně realizovat. Otevřené myšlení a svoboda projevu akcelerovaly pokrok společnosti, společenské napětí se zmírnilo implementací principu rovnosti příležitostí, a všechno to tak nějak zvyšuje spokojenost každého z nás.
Jenže ono je třeba se ptát ještě dále - k čemu je zvýšená produktivita, společenská organizace, technologický pokrok, a potažmo i naše stěstí? Problém je, že takhle by jsme se mohli ptát do nekonečna. Když opodstatníme jednu věc druhou, pak ta druhá věc bude zase buď dogma ( samoúčelnost, věc sama pro sebe ) nebo musíme zas i tu opodstatnit něčím třetím.
Jenže ono je třeba se ptát ještě dále - k čemu je zvýšená produktivita, společenská organizace, technologický pokrok, a potažmo i naše stěstí? Problém je, že takhle by jsme se mohli ptát do nekonečna. Když opodstatníme jednu věc druhou, pak ta druhá věc bude zase buď dogma ( samoúčelnost, věc sama pro sebe ) nebo musíme zas i tu opodstatnit něčím třetím.
Nebo ne? Co kdyby tím konečným argumentem byl matematický nebo přírodní zákon, popřípadě jiná fundamentální vlastnost vesmíru. Ovšem něco, co (narozdíl od Boha nebo duše) prokazatelně skutečně pozorujeme, i když to třeba neumíme nijak dále racionálně opodstatnit (např rychlost světla, nebo kdejaká jiná fundamnetální fyzikální konstanta).
Tak pomalu jsme sesbírali všechny indicie. Odpověď visí ve vzduchu. Determinuje to naše emoce, vůli, vědomí, kulturu, společnost, civilizaci. Emoce, vůlu, vědomí, kultura, společnost a civilizace jsou toho nástroji. Přitom je to empiricky pozorovaný, dobře popsaný a z fundamentální logiky vyplývající jev. Co to je? Za zvuků "Tak pravil Zaratursta" přichází odpověď ...
Evoluce
Evoluce jako zdroj přirozené lidské etiky
Struktury s vlastnostmi vedoucími k přežití, reprodukci a šíření, přežívají, reprodukují se a šíří s větší pravděpodobností než ty ostatní.
Uvedený abstratkní princip evoluce je defakto tautologie, a právě proto může být konečným vysvětlením, konečným opodstatněním morálky a systému motivací a hodnot, pokud ukážeme, že z evoluce vyplývají, nebo že jsou v nějakém kontextu jejími nástroji. V takovém případě pak princip evoluce, jakožto tautologie nepotřebuje žádné další vysvětlení.
To že se naše přirozená morálka - ať už kulturně podmíněná nebo vyplývající z našich přirozených citových pohnutek - do značné míry vyvinula evolucí je prakticky nepopiratelné. Někteří lidé se snaží uchránit si poslední zbytky pocitu vznešených fundamentálních hodnot a vyjímečnosti člověka tím, že odmítají připustit, že jsou takto determinovány všechny. Nejsme schopen zde argumentovat proti takovému názoru, protože to představuje bezpočet jednotlivých případů a detailů, ve kterých by bylo třeba ukázat, že ten který aspekt přirozené morálky, kultury či citů je determinován evolučně.
Jediné co můžu říct, že mi z hlediska principu úspornosti (Okamovy břitvy) připadá nejsmysluplnější považovat evoluci za univerzální zdroj veškeré morálky (tj. i v případech, kde to konkrétně ještě prokázané není). Má dle mého názoru spíše smysl vycházet z tohoto pravidla, a dodatečně diskutovat případné výjimky, nebo případy, kde je toto vysvětlení problematické, než a priori předpokládat, že je morálka tvořena fundamentálními neredukovatelnými hodnotami nebo odvozená z nějakých dosud neznámých principů. Prostě když už jsme konečně našli docela rozumné konzistentní a univerzální vysvětlení, je podle mě namístě se ho držet.
Evoluce jako univerzální zdroj etiky
Za zásadní na evolučním opodstatnění morálky ale nepovažuju ani tak to, ukázat, že zní přirozená morálka vznikla (současná i jiné historické a kulturní alternativy). To by pouze znamenalo, že v kontextu našich podmínek je v podstatě jedno jestli vyznáváme jako zdroj morálky např. naše city, či humanismus (který je mainstreamem kultury moderní doby) nebo přímo evoluci, protože ony ty city a humanismus jsou nástroji vytvořenými evolucí, a jsou sní tedy víceméně v souladu.
Za zásadní považuji uvědomit si, že evoluce je zdrojem jakékoli myslitelné funkční morálky v libovolném kontextu. Že jde o jakýsi obecnější zastřešující princip všech alternativních morálek. Že každá hypotetická živá entita s kulturou a morálkou získala svou morálku procesem evoluce aby plnila evoluční funkce (přežít, rozmožit se, rozšířit se). Jinými slovy, že jiné morální / hodnotové systémy jsou pouze realizací, nástrojem či aproximací evolučního imperativu v tom kterém kontextu.
Například:
- Primitivní organizmy nejsou schopny dalece dovozovat důsledky svých činů. Mají proto systém pudů, které je prakticky jednoduše nepodmíněně nebo zkratkovitě na principu podnět-odezva motivují jednat v souladu s evolucí (snažit se přežít, rozmožit, rozšířit). To je nejprimitivnější systém hodnot - primitivní etika.
- Primitivní společnosti nemají schopnost vytvářet a vymáhat složitější ekonomické vztahy, systémy moci a spolupráce. Proto se u nich vyvinuly pocity motivující k spolupráci uvnitř skupiny případně k nevraživosti k jiným skupinám. Tyto pocity mohou být buď přímo pudového původu (např. pocit sounáležitosti, snaha zapadnou, altruismus, empatie, sklon k davové psychóze ... ) nebo můžou být navázané na kulturní kulty (společné náboženství, nacionalismus, fandění stejnému fotbalovému týmu)
- V moderní době se lidé z celého světa pomalu zapojují do superstruktury (možná superorganizmu) civilizace který kromě mnoha jedinců, národů, vyznání a kultur spoluutváří také obrovský rozšířený fenotypem našich strojů a infrastruktury. V tomhle prostředí se ještě více než dřív ukazuje jakou evoluční výhodu představuje spolupráce a zapojení do ekonomických vztahů a sdílení výzkumu a inovací. Prosazování zásad tolerance, plurality, otevřenosti, sdílení, svobody ale i např. liberálně ekonomických principů (které mají kořeny docela hluboko v západní morálce) jsou ideje a hodnoty které se prosadily do moderní mainstreamové morálky. Tyto ideje se prosadily vůči konkurentů nejočividněji např. tehdy když porazily konkurenční idelogie jako nacizmus a komunismus ve válce (i když z jednoho experimentu není samozdřejmě možné jednoznačně usoudit, která alternativa ma vyšší životaschopnost (fitness) ).
Evoluční princip nebo evoluční imperativ samozřejmě nedává konkrétní odpovědi na to co má člověk v konkrétní situaci dělat. Konkrétní odpovědi (algoritmus) jsou tou nejprimitivnější aproximací evoluční etiky. Tím jsou právě např. ony pudy nebo židovsko-křesťanské desatero přikázání. Humanismus a jiné moderní ideologie jsou tvořeny obecnějšími tezemi (rovnost, svoboda, lidské práva ... ) z kterých je třeba v konkrétních situacích rozumem domýšlet konkrétní kroky. Co konkrétně povede k zajištění větší svobody v dané situaci - to už je otázka rozumové extrapolace?
Evolunční imperativ je opačný extrém než pudy - je tím nejobecnějším zdrojem morálky, a Humanismus, křesťanství, nacizmus nebo ten který pud jsou více či méně úspěšné pokusy o jeho implementaci v daném kontextu (v dané historické době, na dané úrovni vědomostí).
Vytváření těchto aproximací v podobě pudů, pocitů a ideologií bylo v minulosti doménou přímočarého procesu evoluce - generování náhodných mutací, křížení a přirozeného výběru. V moderní době přebírá stále větší roli rozum. Tak jako v genetickém optimalizačním algoritmu na počítači se snažíme nějakou racionální heuristikou navrhovat pokud možno co nejsmysluplnější mutace (s co nejvyšší šancí na úspěch = na zvýšení fittness potomků ) tak i v stále sofistikovanější civilizaci by při vylepšování morálky měl hrát stále větší roli rozum. Musíme stále více extrapolovat jaké důsledky budou mít naše rozhodnutí pro naše přežití a rozšíření v nejobecnějším smyslu a dlouhodobém horizontu. Stejně jako v jiném genetickém algoritmu, přirozený výběr je zase tím nejvyšším a nejspolehlivnějším arbitrem co byla v konečném důsledku úspěšná mutace, rozum nám ale slouží k tomu, aby zvýšil naše šance - aby zlepšil poměr úspěšných mutací k neúspěšným.
Evoluční imperativ
V předchozích odstavcích jsem několikrát zmínil pojem evoluční imperativ, lehce inspirován pojmem Katnova kategorického imperativu. Zatím jsem ale jasně nepopsal co tím konkrétně myslím, protože by to narušilo celistvost textu. Evoluční imperativ se dá vyslovit velmi stručně:
Jednej tak abys maximalizoval své šance na přežití, reprodukci a rozšíření.
Tahle stručná definice ovšem vyžaduje další diskuzi pojmů v ní obsažených. Především je třeba rozebrat kdo je to "já" a co znamená "maximalizovat". V opačném případě bychom se mohli snadno dopustit krátkozrakého omylu. Může se totiž snadno stát že prvoplánový pokus maximalizovat přežití a rozšíření nějak definovaného "já" sníží šance na přežití a rozšíření jinak definovaného "já".
Kdo je to "já" v evolučním smyslu
Tento problém se objevuje už přímo v evoluční biologii. Jak si vysvětlujeme evoluční opodstatnění takových jevů, kdy se jedinec obětuje v zájmu svých druhů nebo svého společenství (např. u sociálního hmyzu), nebo kdy investuje do potomků svých příbuzných spíše než by tyto zdroje vložil do snah o vlastní reprodukci? Dělá to proto, že nese společné znaky (v tomto případě geny) s těmi kterým na svůj úkor pomáhá.
Evoluční biologie řeší otázku: probíhá evoluce na úrovni jedinců, společenstev, druhů nebo ekosystémů ... ? Většina biologů se dnes domnívá, že evoluce probíhá především na úrovni genů. Ovšem evoluce na úrovni jedinců - tedy vnitrodruhový konkurenční boj z toho přímočaře vyplývá, alespoň pokud uvažujeme striktně horizontální dědičnost. V některých případech zase jedinec není vhodným vymezením subjektu ("já") v evoluční hře. U sociálního hmyzu je to evidentní případ, i když zde je to spojováno s faktem, že obětovaní jedinci nemají schopnost se rozmnožovat a z genetického pohledu jsou tak vnímání spíše jako rozšířený fenotyp královny než jako plnohodnotní jedinci. Krvavé souboje tlup a smeček v nichž jedinci umírají kvůli zájmu skupiny jsou ale běžné i u jiných druhů. Jistě si lze představit i konkurenční boj, kdy jeden ekosystém vytlačuje jiný (např. sloni pomáhající rozšiřovat savanu na úkor lesa, lidé rozšiřující pole obilí na úkor všeho ostatního) i když v běžné biologické praxi je to případ spíš vyjímečný.
Přijmeme-li principy memetiky pro vysvětlení lidské historie a dalších kulturních a společenských jevů pak se díky principu horizontálního šíření memů stává vymezení identity a subjektu evoluce ("já") ještě problematičtější. Nevíme zda nějaký stát, ekonomický systém nebo společenské uspořádání slouží lidem, kteří se na něm podílejí, nebo sám vlastní existenci. Román 1984 bývá oceňován jako kritika komunismu. Pro mne však na něm bylo nejzajímavější to, jak ilustruje myšlenku, že se může vyvinout a udržovat systém, který neslouží nikomu v něm - nedalo se zde totiž říci, že by přinášel nějak velký prospěch elitám které ho kontrolovaly - ale který namísto toho je tak nějak přirozeně stabilní strukturou udržující sama sebe = forma života. Je pak těžké řící kdo je nástrojem koho - jsou geny nástrojem jedinců, jedinci nástrojem genů (memů), jedinci společností, ideologií ... kdo má být nakonec ten který přežije a rozšíří se?
Ve výsledku je nejjistější říct že pojem "já" v evoluci není vůbec jednoznačně vymezen. Naopak, je to až otázkou té které evoluční strategie, které alternativní "já" se bude snažit protěžovat. To zda budeme pomáhat ve výchově dětí sestře ( protěžovat tak já definované genetickou příbuzností naší rodiny) nebo bojovat ve vlastenecké válce za svůj národ, nebo se oddáme misijní činnosti ve prospěch svého vyznání, nebo vědě ve prospěch technologického pokroku civilizace, to všechno jsou jen alternativní strategie, kde se snažíme zaměřit na podporu toho aspektu našeho "já", který má nejlepší perspektivy na růst a přežití. Ve výsledku pak vznikají konglomeráty (symbiozy) vzájmě se překrývajících subjektů evoluce (genů, memů, společností, jejich nástrojů a nositelů) a zájmů které do značné míry spolupracují. Subjekty neschopné spolupráce (začlenění se do symbióz a konglomerátů) obvykle nemají v dlouhodobém horizontu moc velké vyhlídky - leda jako virus (patogen, parazit), který ovšem zase závisí na svých nositelích a je tedy zase v jeho zájmu své nositele podporovat nebo jim alespoň příliš neškodit.
V jakém smyslu maximalizovat
Důležité je také uvědomit si, že prospěch ( zvýšení zdánlivé fittness ) z krátkodobého hlediska může skutečnou fittness z dlouhodobého hlediska snížit. Naše nástroje hodnotit skutečnou fitness jsou totiž vždy omezené a nepřesné - spoléhají totiž na extrapolacích budoucího vývoje. Nejvíc krátkozraké nástroje hodnocení naší fitness jsou naše pudy (potažmo pocity). Mám chuť na pořádný kus smaženého masa nebo sex s holkou s velkýma prsama a širokými boky - moje pudy totiž zakódovaly jakousi korelaci mezi dostatečným přísunem energie a bílkovin a úspěchy mých předků v přežívání a reprodukci. Jenže ty pudu v aktuálním kontextu nemusí zrovna platit - v prostředí, kde je potravin dostatek může jednání podle toho pudu mé vyhlídky na budoucnost spíše zhoršit ( obezita, infarkt, rakovina tlustého střeva). Podobně i prsatá partnerka se širokými boky nemusí být nutně zrovna nejvhodnější v prostředí, kde spíše záleží na vysokém vzdělání mých potomků, a riziko že nepřežijí porod kvůli úzké pánvi je v celku zanedbatelné.
Je výhodné mít ve vrhu 10 mláďat z nichž každé bude do určité míry zanedbané, a jeho šance na přežití a reprodukci budou menší, nebo je výhodnější mít 1 mládě a intenzivně do něj investovat tak, aby byla pravděpodobnost jeho přežití a reprodukce vysoká i v další generaci? To je dilema, resp optimalizační parametr, na který evoluce neustále dokola hledá odpověď a odpovídá jinak v závislosti na kontextu. Pro primitivní organizmy bývá odpověď nejčastěji více mláďat, pro vyspělejší jde často o vyšší rodičovské investice do menšího počtu, protože teprve zde mohou být ty rodičovské investice efektivní. U lidí v západní morálce se zakódoval spíše důraz na kvalitu, protože ten vyplývá z kontextu, ve kterém se tato morálka vyvíjela. Bez specifikace tohoto kontextu však není možné říct co je správné - co je morální.
To samé se ale týká i civilizace. V konečném důsledku jde o dlouhodobý rozvoj. Civilizace je vlastně od toho, aby vytvářela stále dokonalejší nástroje svého přežití. Otázkou pouze je jak extrapolovat důsledky našich činů a rozhodnutí v dlouhodobém horizontu, jaké strategie k dlouhodobému rozvoji volit. Je výhodnější teď spálit všechno snadno dostupné fosilní palivo, a doufat že multiplikátor ekonomického růstu který to přinese, bude větší než problémy které si tím způsobíme (změny klimatu, a to že nám žádné dostupné fosilní palivo nezbude )? Pokud přijde za 50 let nějaká nová nečekaná katastrofa, bude asi výhodnější disponovat většími zdroji (vyšším HDP) k jejímu řešení, takže by náš růst HDP měl být co nejrychlejší na neměl by být brzděn investicemi s dlouhodobou návratností. Jenže co když ta katastrofa přijde za 200 let. Co když zrychlený hospodářský růst v nejbližších 50-ti letech sníží výhled na hospodářský růst v dalších 150-ti? To všechno jsou otázky složitých extrapolací se spoustou detailů, na které evoluční morálka přímo neodpoví. Odpovídá pouze na otázku fundamentálního motivu, ke kterému se mají všechny tyhle extrapolace a strategie upínat - dlouhodobě přežít a rozšířit se v tom nejobecnějším smyslu.
No a co?
Snad jsem aspoň některé z těch co to dočetli až sem přesvědčil, že evoluce je zdrojem morálky nejen současné ale pravděpodobně i jakékoli myslitelné. Ani toto uvědomění však nemusí být dostatečné, aby to člověka nutilo skutečně se snažit svou morálku evolučnímu imperativu přizpůsobit. Můžu si prostě říci:
Ok, možná v nějakém abstraktní smyslu je správné se chovat podle evoluční morálky, ale mě osobně to může být jedno, já se prostě mám chuť chovat podle mých citů. (nebo podle ideálů které jsem si během života vštípil - např. humanismu. )
Tohle si každý samozřejmě říct může. Dokonce si to může říct nejen jednotlivec, ale klidně i nějaká skupina (např. sekta ) nebo stát, či celá civilizace. Takové rozhodnutí ale není bez důsledků. Evoluční principy jsou platné univerzálně, a představa že "evoluce skončila" je ostudná krátkozrakost.
Jistě, pro některé jedince evoluce třeba skončila - typický obyvatel vyspělých zemí má přežití prakticky zajištěno, nebezpečí násilné smrti prakticky nulové a možnosti reprodukce se často dobrovolně zříká, protože jeho prehistorické city nepřizpůsobené novému kontextu jsou více zaujaty bramborovými lupínky a audiovizuální stimulací. Neskončila ale evoluce na úrovni ideologií a kultur. Zvítězí křesťanství, islám, nacizmus, humanizmus, liberalismus, komunismus nebo nějaká modernější alternativa? Neskončila ani evoluce na úrovni civilizace. Jaké živelné katastrofy (pád meteoritu, exploze supernovy, globální změna klimatu) je schopna naše civilizace ustát? A co v případě, že se setkáme s jinou civilizací (asi mimozemskou)? Prosadí se v případném vzájemném spojení a asimilaci spíše prvky naší civilizace nebo jejich? Ať už uvažujeme otevřenou válku nebo mírumilovnou kulturně ekonomickou interakci, vždy se jedna strana rozšíří víc než druhá.
Evoluce není nic jako naivní představy personalizovaných bohů, kteří nemají na práci nic lepšího než kontrolovat co lidi dělají a přímo jim v tom bránit, přikazovat či trestat. Evoluce ani nemá žádný rozum - je to jen jednoduchý fundamentální princip. Schopnější sktrukury přežijí a rozšíří se. Tečka.
Pokud se nechceme chovat podle evolučního imperativu, nemusíme, bude to mít pouze jediný důsledek - naše šance na přežití a rozšíření budou nižší než u struktur, které se podle evolučního imperativu chovají. Ale to se dost možná stane až velice nepřímo v dlouhodobém časovém horizontu a na úrovni superorganizmu - takže nás se to přímo osobně moc netýká. Je na zvážení každého zda je to pro něj dostatečný argument proč se nějak chovat.
Pro mě to argument je - přinejmenším proto, že žádné jiné konzistentní opodstatnění morálky dovedené dokonce ( k fundamentální logice, a přírodním zákonům ) neznám.
Ok, možná v nějakém abstraktní smyslu je správné se chovat podle evoluční morálky, ale mě osobně to může být jedno, já se prostě mám chuť chovat podle mých citů. (nebo podle ideálů které jsem si během života vštípil - např. humanismu. )
Tohle si každý samozřejmě říct může. Dokonce si to může říct nejen jednotlivec, ale klidně i nějaká skupina (např. sekta ) nebo stát, či celá civilizace. Takové rozhodnutí ale není bez důsledků. Evoluční principy jsou platné univerzálně, a představa že "evoluce skončila" je ostudná krátkozrakost.
Jistě, pro některé jedince evoluce třeba skončila - typický obyvatel vyspělých zemí má přežití prakticky zajištěno, nebezpečí násilné smrti prakticky nulové a možnosti reprodukce se často dobrovolně zříká, protože jeho prehistorické city nepřizpůsobené novému kontextu jsou více zaujaty bramborovými lupínky a audiovizuální stimulací. Neskončila ale evoluce na úrovni ideologií a kultur. Zvítězí křesťanství, islám, nacizmus, humanizmus, liberalismus, komunismus nebo nějaká modernější alternativa? Neskončila ani evoluce na úrovni civilizace. Jaké živelné katastrofy (pád meteoritu, exploze supernovy, globální změna klimatu) je schopna naše civilizace ustát? A co v případě, že se setkáme s jinou civilizací (asi mimozemskou)? Prosadí se v případném vzájemném spojení a asimilaci spíše prvky naší civilizace nebo jejich? Ať už uvažujeme otevřenou válku nebo mírumilovnou kulturně ekonomickou interakci, vždy se jedna strana rozšíří víc než druhá.
Evoluce není nic jako naivní představy personalizovaných bohů, kteří nemají na práci nic lepšího než kontrolovat co lidi dělají a přímo jim v tom bránit, přikazovat či trestat. Evoluce ani nemá žádný rozum - je to jen jednoduchý fundamentální princip. Schopnější sktrukury přežijí a rozšíří se. Tečka.
Pokud se nechceme chovat podle evolučního imperativu, nemusíme, bude to mít pouze jediný důsledek - naše šance na přežití a rozšíření budou nižší než u struktur, které se podle evolučního imperativu chovají. Ale to se dost možná stane až velice nepřímo v dlouhodobém časovém horizontu a na úrovni superorganizmu - takže nás se to přímo osobně moc netýká. Je na zvážení každého zda je to pro něj dostatečný argument proč se nějak chovat.
Pro mě to argument je - přinejmenším proto, že žádné jiné konzistentní opodstatnění morálky dovedené dokonce ( k fundamentální logice, a přírodním zákonům ) neznám.
