Předběžná opatrnost a katastrofy

Dnes žijeme v úžasně bezpečném světě, ve kterém je smrtelné nebezpečí tak vzácné že jsme se ho naučili vnímat jako cosi zcela nepřípustného. Za to vděčíme silnému pudu snažit se nebezpečí odhalit, předvídat, a předcházet mu. O co větší je míra všeobecného bezpečí, tím puntičkářštější a malichernější je naše citlivost k potencionálním nebezpečím - snažíme se vychytat i ty drobnosti, které zbyly ve světě, který dokážeme pochopit. Jakoby jsme žili v konečném uzavřeném světe dobře definovaných eventualit. Jakoby celý náš svět měl vypadat jako počítačový model ( a to ještě jen některé z počítačových modelů jsou takto předvidatelné).

Proti snaze o přežití a z ní plynoucí opatrnosti se v principu nedá namítnou zhola nic, protože leží v samém jádru jakékoli motivace živého organizmu a tedy i jakékoli smysluplné (evolučně stabilní) morálky. Problém ale může být její konkrétní implementace, založená na přemrštěných očekáváních jak moc bezpečný by svět normálně měl být. Především tu vždy existuje určitý kompromis mezi náklady vynaloženými na vyhýbání se tomu kterému nebezpečí, a jeho skutečnou nebezpečností.

Člověk si uvnitř naší úžasně bezpečné vyspělé západní civilizace vytvořil dojem ( a povýšil jej na mainstreamovou morální normu ) že jakákoli míra smrtelného nebezpečí je nepřijatelná. Že pokud je jen trochu malá šance na nějakou katastrofu, tak že je vůči ní třeba zaujmout preventivní opatření. Že prevence je VŽDY levnější než léčba. A že každé nebezpečí je možno předvídat, zvážit jeho nebezpečnost a zaopatřit se proti němu.

S takovým světonázorem by většina jiných živých organizmů daleko nedošla ( hlavně těch primitivních s jednoduchým modelem světa ). Příroda má totiž ještě jednu strategii jak se vypořádat s nebezpečím zániku - mnohem prostší, univerzálnější a spolehlivější - růst, množit se, šířit se a variovat. Když nakladu milion vajíček, je slušná šance že alespoň jedno z nich přežije. Když osídlím 3 kontimenty, tak mě žádná lokální katastrofa neohrozí ( 2 kontimenty se můžou klidně potopit ). Když mám dostatečnou genetickou variabilitu (k čemuž ale potřebuju hodně jedinců kteří ji mohou nést), tak přežiju kdejakou epidemii a v případě kolapsu jedné ekologické niky mi zůstanou ještě jiné. 

Všechny tyhle opatření mají společné to, že jsou kvantitativní - potřebuju velké množství jedinců, variant, nik, ovládaného území a zdrojů. Ušetří mi ale mnoho kvalitativních starostí s identifikací a zaopatření se proti každé jednotlivé katastrofě či riziku zvlášť. Ono totiž identifikovat riziko a zaopatřit se proti němu není nic snadného - vyžaduje to sofistikované nástroje, kterými jednodušší organizmy nedisponují. Takové nástroje se vyvinou obvykle až tehdy, když už je dané nebezpečí velmi palčivé a zjevné - vlastně až tehdy, když už způsobí velké ztráty a tím vytvoří evoluční tlak.

Až velmi vyspělé organizmy vyvinuly jakés-takés nástroje jak identifikaci a předcházení rizikům trochu zobecnit - nástroje obecnějšího chápání prostředí, jakými je třeba rozum (nebo starší imunitní systém). Tenhle nástroj je určitě přínosný u té třídy problémů k jejichž řešení se adaptoval, což je ale stále jen výsek těch nejčastějších a nejpalčivějších tříd rizik se kterými se organizmy ve své evoluční historii setkávaly. Stejně jako žádný organizmus nemůže očekávat, že imunitní systém ho ochrání před výbuchem sopky nebo puškou lovce, tak je docela bláhové si myslet, že třeba dnešní věda je schopna předpovědět a zaopatřit se proti všem možným rizikům a katastrofám. Tedy stará dobrá primitivní metoda - růst, množit se, šířit se, variovat - je stále nepostradatelná součást strategie vypořádávání se s riziky. 

Je třeba si uvědomit, že ony sofistikované strategie ( opatrnost, zaujímání opatření proti jednotlivým známým i když málo pravděpodobným katastrofám ) je do značné míry v konfliktu s onou obecnou bazální strategií nebezpečí "přerůst". Každé bezpečnostní opatření má své náklady. Samotný proces identifikace nebezpečí (např. testování léků a geneticky upravených potravin ) má své náklady. Spolyká zdroje, práci a pozornost, a čas které by mohly být jinak využity k realizaci oné bazální strategie. Opatrnost a obava z rizik nás odrazuje od využívání nových možností a obsazování nových nik.

Nechci tím říct, že se máme vrátit k primitivní strategii "přerostení" rizik, a kvůli tomu slepě růst a ignorovat známé rizika. Jen chci říct, že optimální poloha kompromisu mezi těmito dvěma strategiemi (opatrnost a přerostení) je delikátní a obtížně zodpověditelná otázka. Proto mě štvou obligátní klišé hesla typu "Prevence je VŽDY levnější než léčba" a "dvakrát měř jednou řež" které mohou spolykat tolik prostředků, že ohrozí růst a zbrzdit invence natolik, že to ohrozí variabilitu.

Do nákladů prevence je třeba zahrnout náklady na prevenci před všemi miriadami možných katastrof, které nenastanou a my jsme na ně vynakládali prostředky zbytečně. A také to, že o některých potencionálních katastrofách, které jsou třeba palčivější, třeba vůbec nevíme. Tedy, že možná vynakládáme  prostředky na řešení marginálních známých rizik místo těch důležitých neznámých. Je třeba si uvědomit, že naše schopnost jak rizika identifikovat a jak zhodnotit jejich význam, pravděpodobnost a pravděpodobné škody stejně jako schopnost zhodnotit náklady na protiopatření je v každém okamžiku je omezená. Všechny tyhle faktory způsobují, že ona primitivní bazální strategie "přerostení" může být výhodnější častěji než by se zdálo. Prostě když nevím co nastane, je to důvod preferovat to obecnější a univerzálnější řešení.

"Chytré" specializované strategie prevence nebezpečí jsou pro řešení své omezené třídy problémů mnohem efektivnější než tupá strategie "přerostení". To ale ještě neznamená, že by bylo výhodné se jim zcela oddat a na ně se soustředit na úkor oné hloupé (a v do značné míry neefektivní ) bazální strategie přerostení, protože my potřebujeme řešení právě těch nepopsaných ( a neznámých) nebezpečí možná ještě víc než u těch dobře z dokumentovaných.

Cena za řešení makro-problémů

Na co často zapomínáme, když si představujeme, že každé nebezpečí by mělo být nějak ošetřeno, nebo přinejmenším teoreticky uchopeno a vyhodnoceno, je že takto věci fungují jen u jevů častých a opakovatelných. Jen ty můžeme zkoumat v několikanásobném případě výskytu a variant, a z těchto případů výskytu vyvodit obecnější zákonitosti a poznání chování jevů, které nám dovolí ho do budoucna nějak predikovat a extrapolovat (nejlépe je toto vidět např. na učení neurální sítě). Problém je, že katastrofy, především ty skutečně velké, tedy ty kterých se musíme bát nejvíce, jsou velmi vzácné ba dokonce unikátní. Nemáme tedy příležitost kdy si proti nim vybudovat teorii, predicke a extrapolace.

Ony "chytré" strategie, které život vyvinul k řešení určitých nejpalčivějších problénů, se omezují na ty problémy se kterými se často setkával (např. ony infekce u imunitního systému). Můžeme jim říkat mikroproblémy.

Ještě extrémnějším příkladem je počítačová technika. Ta vychází z dokonalé znalosti principů aritmeticky a chování elektronů v polovodičích, a to až do té míry, že u ní předpokládáme dokonalý determinismus, dokonalou jistotu. Je až nepředstavitelné že u počítačového čipu s miliardou tranzistorů provádějícího několik miliard operací za sekundu bereme se samozřejmostí, že každý z oněch tranzistorů je na svém místě a funguje tak jak má, a že každá operace proběhne podle plánu. Že celé algoritmy a výpočty běžící desítky dnů ( biliony operací ) proběhnou zcela deterministicky, a když občas dojde k nějaké skutečně náhodné mikroskopické chybě v hardware ( ne nějakým makroskopickým zásahem z venku - třeba blbostí uživatele ) bereme to jako něco zcela ne neuvěřitelného ba až magického.

To všechno jen díky tomu, že mikroskopické principy na kterých funguje hardware počítače jsou velice dobře popsané mnohonásobně odzkoušené ...

Na vyšších úrovních práce s počítačem už je to horší. Už třeba jen když píšeme pro počítač jednoduchý program (a pak ho debugujeme) provádíme desítky až stovky pokusů s neočekávaným výsledkem. Málo kdy očekáváme, že se nám ho na poprvé podaří napsat správě, ani od sebe naivně nechceme, že by jsme předem měli předvídat všechny eventuality ( alespoň my zkušenější to po sobě už nechceme ;-) ). Ještě horší je pak situace při vědeckém "bádání" kdy docela naslepo zkoušíme chabé pokusy jak uchopit a popsat alespoň kousíček do té doby neznámého a jakoby se pohybujeme po větvích fraktálního stromu, jehož skoro všechny výběžky mají slepý konec ( tj. zkoušíme komplexní možnosti řešení u kterých se posléze ukazuje, že jsou chybné nejen v detailech (drobných větvičkách) ale i jako celek (celá velká větev) ).

Když při tom všem používáme počítač, nemůže nás nenapadnou jak ten ideální deterministický neomylný pracant k tomu přijde, aby jsme promarnili biliony operací práce jeho miliardy tranzistorů, kvůli své prvoplánové pošetilosti. Jako by jsme byli despotický faraon, který promarnil úsilí tisíce dělníků nebo i jejich životy při stavbě nějaké své hloupé pyramidy, svatině, či vedení války z rozmaru či prvoplánového nápadu.

Hold, to je prostě cena za řešení makro-problémů, které jsou principiálně nové, vzácné a unikátní, a pro něž neexistuje předpis. A naše civilizace, stejně jako jiné formy života, musí alokovat opravdu velké zdroje na potencionální řešení právě takových problémů, chce li být robusní vůči všem neznámým nástrahám prostředí. ( musí být schopna a ochotna si dovolit velkoryse promarnit mnoho i mnohokrát za sebou ).

O tomhle mluví na začátku TED-talk Burta Rutana, který patří mezi ty, se kterými se můžu asi nejvíce v "ideologické" rovině identifikovat:

 We stand a very big chance of losing our ability to inspire our youth to go out and continue this very important thing that we as a species have always done. And that is, instinctively we've gone out and climbed over difficult places, went to more hostile places, and found out later, maybe to our surprise, that that's the reason we survived. 

Externí katastrofy

Úvahy o nebezpečích popsané výše byly psány s myšlenkou na takovou třídu hrozeb, které přichází odkudsi z venku a zasahují náš "živý systém" (organizmus, civilizaci). Fyzikálně si lze situaci přiblížit umístěním systému do jakési termální lázně, která svým termálním šumem perturbuje náš systém. Tyto externí perturbace mají nějaké statistické rozložení, kde katastrofy velkého rozsahu či intenzity jsou vzácnější než katastrofy menší (např. exponencielní rozložení pro tepelný šum, mocninné rozlišení a podobně - viz. Jak zabíjet dračí krále globální ekonomiky? ).

Důležité přitom je, že tyto externí katastrofy v nejjednodušším případě nezávisejí na organizmu samotném (tj. např. nejsou jím způsobeny). To je situace pro, kterou se strategie "přerostení" katastrof u primitivního života vyvinula. Primitivní život byl na začátku titěrný oproti velikosti svého světa (lázně) a lze u něj předpokládat, že jakékoli externality, kterými takový život působí na svůj svět se v lázni rozptýlí a nebudou se nijak znatelně projevovat ve zpětném působení světa na organizmus ( ve fyzikálních modelech se pro tohle zpětné působení používá např. koncept self-energie ). V takovém světě je všechno jednoduché - naše moc a velikost musí růst v čase rychleji než kumulativní pravděpodobnost katastrof (přičemž ona kumulativní velikost katastrof roste s časem neustále).

Příklad modelového vývoje populace (resp. moci ) civilizace pod vlivem externích katastrof s mocniným rozložením (pzn. tady jsem vybral ten optimistický případ kdy se civilizaci daří ony katastrofy přerůstat, protože roste dost rychle, a velké katastrofy nastávají dost pozdě)

Je regulérní se ptát, nakolik je strategie přerostení katastrof validní ve světě, kde už přiblížení nekonečně velké lázně neplatí. Katastrofy kterých se dnes nejvíce bojíme totiž dnes pro naši vyspělou civilizaci  nemají ryze externí charakter, protože naše civilizace je nezanedbatelně velkou částí prostředí.

Paradoxně se proto dnes nejvíce bojíme růstu, který je ale primárně právě strategií boje s externími hrozbami. Tj. bojíme se růstu populace, znečištění a spotřeby zdrojů, které vznikají z toho jak se velikost organizmu (civilizace) přibližuje velikosti lázně ( viz. květina v květináči ). Sekundárně s velikostí civilizace souvisí i jiné méně přímočaré katastrofy jako války a epidemie. Nebo růst populací predátorů, parazitů a elit (PZN.I), které se z civilizace vysávají zdroje vzrůstajícím tempem.

Dostáváme se tím tedy do slepé uličky? Na jedné straně musíme růst, abychom překonaly přinejmenším ty externí hrozby, jejichž kumulativní pravděpodobnost a velikost v čase nutně vzrůstá, a pokud je nepřerosteme pak je pouze otázkou časů kdy nás zabijí. Na druhé straně růst sám osobě se zdá být  zdrojem jiných katastrof s a to tím více čím blíže se dostáváme k limitům prostředí.

Co je to růst

Tenhle paradox, a apokalyptický závěr o nevyhnutelnosti smrti je však z největší části pouze důsledkem prvoplánového vymezení pojmu růst. Růst civilizace (nebo organizmu) totiž neznamená pouze růst populace nebo blahobytu. Jde také o růst ostatních parametrů, a je potřeba aby byl vyvážený, v tom smyslů, že rosteme především v tom parametru který je v dané chvíli limitující.

Známe to i z klasické ekonomie, běžného života, a úplně nejlépe je to ilustrováno v budovatelských strategiích a počítačových hrách ( Settlers, Banished, Rise of Nations ... ). Když máš spoustu dřeva, a málo kamene, tak musíš přesunout fokus z těžby dřeva na kámen, jakkoli by byly jinak tvoje předpoklady (zdroje, infrastruktura) pro těžbu dřeva skvělé.

Jak už jsem zmínil výše, ony parametry ve kterých může náš druh nebo civilizace (PZN.II) růst jsou vedle počtu jedinců a bohatství (blahobytu každého jedince ) taky ty základní zdroje a produkční nástroje kterými disponujeme. Z biologické perspektivy je můžeme chápat jako rozšířený fenotyp. Stejně jako si geny kolem sebe vytvořily těla, aby jim pomohly předcházet některým katastrofám ( např. změně pH v moři ), tak také naše rozšířené fenotypy v podobě např. kontrolovaného území a nerostného bohatství zvyšují naše šance na přežití.

To že se civilizace blíží "limitů prostředí" neznamená nic jiného než, že ono "efektivní" nebo "disponobilní" prostředí" ( tj. to které kontrolujeme, umíme využívat ) neroste dost rychle. Protože vždy když mluvíme o limitech prostředí mluvíme jen o téhle jeho části - té pro nás relevantní. Nějaké totální ultimativní prostředí je neomezené (vesmír) a dokonce ani prostředí na zemi není zdaleka plně využíváno.

Z hlediska přežití ale není správné řešení redukovat první faktor (populaci, bohatství, produkci, spotřebu ... ) jak je dnes v enviromentalistických kruzích módní prosazovat, protože to je v rozporu se snahou přerůst externí nebezpečí. Jediná správná cesta je expandovat v ostatních faktorech ( životní prostor, využitelné suroviny, technologie ). Ano, v jistém smyslu jde o princip červené královny - abys přežil musíš expandovat. Nekonečně, bez zastavení.

Na co se tedy v růstu zaměřit

Pozor, tady už jsem úplně povolil uzdu své osobní ideologické rétorice a sentimentálnímu bias ;-) A taky jsou tu trochu klišé. Následující 4 odstavce jsou fakt dost slabé ... Doporučuju přeskočit k sekci "Růst variability" :-)

Na které faktory by teda měla naše civilizace přeorientovat fokus, protože jsou limitující (tj. víc těžit kámen, místo dřeva)? V první řadě se jedná o vyšší kapitálové investice do infrastruktury a produkčních prostředků. Přesně opačně než říkají enviromentalisté. My potřebujeme a budeme potřebovat stále více průmyslu v poměru k jednomu člověku (myslím globálně - to že se průmysl outsourcuje do číny na věci z globálního hlediska nic nemění).

Dále je to růst ovládaného "životního prostoru" a zdrojů. Samozřejmě každého kdo mě zná hned napadne, že mířím do vesmíru. V konečném důsledku ano - je to jediné řešení pro dlouhodobě udržitelný růst. Rozhodně to ale není to na co bychom dnes měli klást největší důraz. Na zemi je obrovské množství nevyužitých prostorů a zdrojů, které z velké části nevyužíváme především proto, že na ně nejsme zvyklí ( tj. přizpůsobeni). Z velké části jde pouze o naši evoluční a technologickou historii která determinuje, že je pro nás přirozenější (a tedy i rentabilnější) těžit suroviny na zemi než pod mořem. Že je naše potravinářství lépe využívá obilí než řasy. Jiné možnosti jsou sice problematické z absolutních důvodu  (např. fyzikálních), ne jen z historické či evoluční setrvačnosti, ale už jsou dnes téměř technologicky realizovatelné a rentabilní (např. hospodářské využití pouští, či horských pásem).

Když se člověk podívá na mapu světa kamkoli mimo evropu - třeba do USA - vidí že využívání zdrojů země lidstvem je pouhé vyzobávání třešniček na dortu. Měli bychom se naučit jak sežrat ten dort celý. 

Nicméně, expanze do vesmíru je přesto naprosto klíčová. Jakkoli by jsme si ještě i pár staletí mohli vystačit pouze se zdokonalováním naší schopnosti vyžrat zemi do hloubky, existují mnohá rizika (pád meteoritu, jaderná válka, globální totalita ... ) které se jinak než expanzí do volného širého (nekonečného) vesmíru řešit nedají.

Růst variability - expanze ve stavovém prostoru

Tím se dostáváme k třetímu zanedbávanému faktoru - růst variability a technologický pokrok. Stejně jako růst populace předchází nebezpečí, které zabije vždy jen několik lidí. Stejně jako expanze v prostoru předchází katastrofám, které postihnout pouze lokálně nějaké území. Stejně tak růst variability - tj. expanze ve stavovém prostoru variant ( schopností, životních strategií, nik ... a jiných vlastností ) je klíčová k předcházení katastrofám které postihnou jen jedince, kteří nesou určité vlastnosti (nebo kterým určité vlastnosti chybí).

Právě v tomto kontextu - jako růst variability nástrojů a životních strategií, které by bylo možné použít v případě, že by bylo třeba - bychom měli chápat technologický pokrok. Tj. v kontrastu s dnešním chápáním ho jako nástroje k zvyšování blahobytu a efektivity - dosažení vyšších výnosů s nižšími náklady a prací.

Dnes jsou zatracovány technologie proto, že o nějakých pár procent nejsou rentabilní vůči jiným řešením. To však platí jen v statickém světě kde platí sále stejné podmínky. My by jsme si měli technologií naopak vážit podle toho, jak mohou rozšiřovat naše schopnosti přešít v co nejširším spektru podmínek (nik).

Zase to ( život ) můžeme vidět v analogii s nějakým optimalizačním algoritmem. V tomto případě nejlépe v analogii s globálními optimalizačními technikami např. typu particle-swarm optimization. Nalezení nového lokálního minima (v rámci globální optimalizace) je typicky mnohonásobně pomalejší a nákladnější než upřesňování již přibližně známého lokálního minima (lokální optimalizace). Nově nalezené odhady jiných lokálních minim bývají často méně výhodné (tj. je v nich horší hodnota účelové funkce) než ono aktuální. Přesto existují mnohé problémy ( a přežití k nim patří ) kde je rentabilní ( resp. nutné ) tyto ostatní lokální minima (alternativní životní strategie) hledat, prozkoumávat a držet v paměti.  

Růst variability není žádoucí pouze v technologickém smyslu, ale i v ostatních oblastech - např. politické/kulturní. Už jsem uvedl biologické příklady jak růst variability účinně bojuje s nebezpečím epidemie nebo ekologickým kolapsem jedné niky. V kontextu civilizace může např. kulturní a politická variabilita (pluralita) předcházet určitým patologickým jevům, které se můžou objevit v nějakém uspořádání společnosti či kultuře ( korupce, zneužívání moci, dogmata, plýtvání ... ) tím že alternativní varianty uspořádání onu mrzáckou společnost trpící oněmi neduhy vytlačí z kontroly nad jejími zdroji. Věc, která mě poněkud děsí na dnešním uzavřeném globalizovaném světě je, že dochází k omezení růstu ba i k snižování jakési makroskopické variability.

Přesto, že věřím že naše uspořádání společnosti (západní civilizace, racionální sekulární svobodná společnost) je schopnější než většina alternativ - což se projevuje i tím jak získává stále větší moc a dominanci - bojím se jejího "zatvrdnutí" v době, kdy by získala naprostou globální dominanci a uniformitu. Nemluvím tu ani tak o tom (jako jiní lidé oponující globalizaci), že bychom měli ochraňovat a vytvářet prostor jiným tradičním uspořádáním společnosti. Naopak, si myslím, že by se z našeho uspořádání společnosti měly vytvářet odnože, které se budou dále vyvíjet v částečné izolaci (ať už fyzické např. na jiných planetách, nebo způsobené např. nějakým konfliktem v pojetí - ala "církevní schizma" ) a budou si konkurovat. Tj. že naše západní verze civilizace vykvete v mnohem širší větev evolučního stromu.

Shrnutí - Skoro vlastně souhlasím s enviromentalisty

Tedy, s enviromentalisty souhlasím v dvou věcech:

• Dnešní disponobilní zdroje jsou omezené, a jejich limit není žádná abstraktní hypotetická záležitost, ale zcela reálná hrozba, kterou je třeba v blízké době řešit. 
• Naše civilizace se nechová zdaleka ideálně, aby tenhle problém řešila (růst populace, blahobytu a spotřeby). 

V čem se ale s enviromentalisty zásadně rozcházím je řešení: Podle mě prostě (naopak) musíme expandovat o to rychleji i v ostatních faktorech. Místo omezení produkce, musíme produkovat víc, a z té produkce ještě procentuálně víc vyhradit na věci nelidské a nepřirozené - průmysl, podrobování přírody, její přetváření podle svých představ, kosmický program, oceanografii a výzkum obecně. Na zajišťování nových zdrojů a nástrojů ( ovládaného území, technologií).

Marže, kterou můžeme prohýřit ( blahobyt ) bude dost možná o to menší. Ale to je život - živé organizmy (odmyslíme-li si pomatení citů moderního člověka vytrženého z přirozeného prostředí ) defakto využívají veškeré zdroje právě jen na své přežití a rozmnožení, a na zajištění nových zdrojů (tj. na svou expanzi v různých aspektech). Příroda nezná nic jako "marži na blahobyt" (příjemné pocity). Hodnoty lidského osobního štěstí jsou čistě kulturní kulty, samoúčelné a ničím v přírodě neopodstatněné, které vznikly jen pomatením pudů a citů člověka vytrženého z jeho přirozeného prostředí.

Místo toho, aby jsme chápali růst v kontextu svých prehistorických citů jako nástroj, kterým nám má přinést blahobyt, a všechny další procesy a náklady s tím spojené ( tj. investice do produkčních prostředků, kolonizaci nových území, výzkumu nových technologií ) jako nutné zlo, měli bychom růst sám vnímat jako cíl (tj. růst moci, nástrojů, disponibilních zdrojů ) sloužící přežití. Tak to totiž funguje všude v přírodě u veškerého života - veškeré zdroje jsou určeny k zajištění růstu a přežití.

Poznámnky:

PZN.I Analogie mezi predatory a elitami je výchozím předpokladam např . modelu HANDY (Human and Nature Dynamics) i když, musím říct že tady mi model připadá účelově zkonstruovaný tak aby ilustroval apriori přijaté ideologické poselství.

PZN.II  Někdo mi bude určitě chtít vytknout že mluvím o evolučních zájmech druhu či civilizace, jako by mi nebylo známo, že v biologii panuje shoda nad tím, že hlavní váhu má evoluce na úrovni ani ne jedinců ale dokonce jednotlivých genů v rámci jedince. To lze ale chápat podobně jako kontrast mezi makroekonomií a mikroekonomií, nebo mezi pohybem mikroskopických částic v kapalině a makroskopickým pohybem kapaliny. Jistě že mikroskopické děje představují naprostou majoritu všech dějů (např. z hlediska časového toku peněz, energie či hybnosti) přesto však představují jen jakési vystředované pozadí pro děje makroskopické, a je výhodné k nim takto ( efektivně, modelově, zprůměrovaně ) přistupovat pokud chceme studovat právě ony makroskopické děje.