Naturální gotilka versus dospělá civilizace

Po dlouhé době mě něco tak emotivně excitovalo, že jsem zas dostal potřebu se k tomu vyjádřit. Jde o sérii krátkých filmů Nature Is Speaking.

Sentimentálně mi imponují romantické obscese a plesání nad nekonečností živlů, nad věcmi daleko za lidskými měřítky. Představa něčeho tak hlubokého, významného, mocného, velkého a důmyslného že na to nejen nejsme schopni dosáhnout, ale ani nejsme schopni nahlédnout na zlomek celé skutečnosti jak až hluboké, významné, mocné, velké a důmyslné to vlastně je. To je pocit kterým se často rád opíjím, a který vyhledávám v hudbě, obrazech, filmech, hrách a dalších umělecký výtvorech, ale i ve vědě a technice. Tenhle pocit / dojem byl asi hlavním poselstvím, které jsem si zapamatoval z kázání z návštěv kostela a výuky náboženství v dětství.   

Tenhle dojem transcendentní velkoleposti je nosným motivem většiny náboženství, a opakovaně je parafrázován třeba v Tolkienově světě - hlavně v Silmarlionu. Božska hudba  Ainur z které vznikl svět, umělecké výtvory neskonalé nádhery vzniklé na počátku času, kterým se už nic v budoucnu nebude blížit. Představa světa hierarchicky degradujícího od fundamentální božské dokonalosti k plebejské fádnosti a bezvýznamnému hemžení nebo až do chaosu (brownův pohyb white noise). Představa že všechna hodnota je jakási prapůvodní substance, která se nedá vytvořit, která byla na počátku dána ve fixním a finálním (i když astronomickém) množství, a dál se dá pouze čerpat, ředit a degradovat. Podobná transcendentní totalita jaká čiší třeba taky z třech zákonů termodynamiky. 

Nicméně jakkoli mi může pocitově imponovat, nepovažuji tenhle gotický mindset za zdravý, a výhodný z pragmaticky evolučního hlediska. V protipólu k němu stojí ambice dosáhnout na ony zprvu nedostižné idoly. Emancipace a přebíraní kontroly a zodpovědnosti nad věcmi, které z prvu byly doménou bohů. Ano, imponuje mi velkolepost živlů přírody jak ji odhaluje natural scienece: od rozměrů planckovy délky, strun a kvarků po super-galaktické oblaka v nichž jsou jednotlivé galaxie tím čim kapky aerosolu v oblacích dešťových. 

Scales of universe

O to víc (nikoli přesto) mi pak ale také imponují výdobytky techniky kde se nám na tyhle zdánlivě nedostižné živly daří dosáhnout. Na prvním místě prostě musím jmenovat atomovou bombu, která je zatím nejmocnějším fyzikálním živlem kterým jako lidstvo vládneme. Dokonce i to co považujeme dnes za vesměs negativní - tj. obrovská množství energie a materiálu které spotřebováváme, to že se našimi odpady a naší činností nezvratně zapisujeme do geologické a biologické historie planety - to vše je možné vidět také jako příklad našeho poznenáhlého dosahování na rozměry bohů. Civilizace se stává sama živlem, a brzy bude tím nejvýznamnějším na zemi. A pak překročí její hranice.     

Dnes v moderní, sofistikované a vědecko-technicky vzdělané společnosti není příliš v módě tradiční středověká forma náboženského myšlení - tj. posvátné úcty a respektu k Bohu. Na její místo se ale dostává nová, zen-new-age-hippie-eko-sciento-uvědoměle-osvícená forma gotického mind setu. Jejím nejvýmluvnějším manifestem je právě série krátkých filmu Nature is speaking ( nebo z dřívější doby delší filmy Home, Baraka, Koyanasqatsi ... ). Všechny tyhle filmy se mi vizuálně i emotivně strašlivě líbily a jsem rád že vznikly. Stejně tak jako se mi líbí gotická katedrála, varhanní hudba a svět Silmarlionu. To ale ještě naznamená že budu souhlasit s kázáním.

 

Hey, nature, which exactly was that species grater than we, you fed and starved?

Did they have nuclear power?

Dnes vlastně každý kdo chce na veřejnosti vypadat cool a in, jako člověk-rozhledem a uvědomující si všechny globální souvstažnosti, povinně musí hlásat jak strašně pošetilí jsme mi lidé, jak pošetilá a malicherná je naše civilizace, jak velkolepá je příroda, a jak (paradoxně) mi malincí lidičkové tu velkolepou přírodu ničíme. Jestli je ta příroda tak velkolepá a mi takový ubožáčci, jak je teda sakra možné že na ni máme takovej impakt? Jak můžeme mi, hovádka, zabít boha?

K transcedentní velkoleposti se dá přistupovat dvěma způsoby

1. Jeden je ten goticky, pokorný, opatrný a pesimistický. Podle něj na dílo boží nikdy nedosáhneme, a můžeme pouze pohořet když se o to pokusíme - tak jako Daidalos, Noldor, Melkor, Numenor. Podle něj by jsme měli zanechávat "minimální environmentální stopu", dělat že tady na planetě vlastně ani nejsme, a spoléhat na to že velkolepý vševědoucí Bůh všechno zařídil nejlépe, že to s námi myslí dobře, a když budeme dost pokorní, poslušní, a budeme mu vzdávat hold o všechno se postará.
2. Druhý je postoj je ambiciozní, emancipovaný a dravý. Nedostižná velkolepost je inspirací k ambicím na ni dosáhnout a dostat pod svou kontrolu. Podle ní máme vyrvat přírodě její poklady, obehrát ji v její hře na evoluci a pak napsat vlastní pravidla. Tzv. "Matka příroda" podle toho jak působí v "Nature is speaking" je namyšlená arogantní děvka, která nám nic nedala zadarmo, a teď když začínáme být silnější než ona, tak má kecy. Nemáme důvod brát na "přírodu" ohledy, a naopak máme povinnost postavit se zcela na vlastní nohy - obejít se bez ní.  Stát se "dospělou" civilizací které matka příroda nemusí utírat zadek. Tedy civilizací která si bude plně kontrolovat své prostředí a zajišťovat vše potřebné pro svou funkci. Nebude se spoléhat na žádný "přirozený" přírodní řád. Nebude už přírodu dále potřebovat.

Good point Mr. Rainforest, dospělá civilizace si vyrábí vzduch sama.

A teď pár silných slov na závěr

Nitze zabil boha. Teď je na čase zabít přírodu. Civilizace je nový živel živlů, nový bůh a nová příroda. Civilizace, ne člověk. Člověk je už jen drobným a postradatelným střípkem civilizace na jejímž počátku stál. Civilizace přerůstá člověka z kterého vzešla, a brzo přeroste i přírodu*. Teď uctívejme velkolepou civilizaci ;-)

 * Trocha vystřízlivění: no teda pokud myslíme přírodou tu pozemskou Gaiu - ta která mluví v tom filmu. Pokud je myšlen přírodou vesmír, tak tu asi civilizace hned tak nepřeroste.