středa 4. března 2015

Muj transhumanismus je jinde


Tohle není transčlověk
transhumanistická móda z popbioethics


Před nedávnem jsem si přečetl článek What Can Supporters Do for Transhumanism. Ve skratce - měl by prý chodit lidem říkat jak bude všechno cool, jak budou šťastní, úspěšní a jak je budou mít všichni rádi, když podpoří moderní technologie. Měl by prý začít tím, že se vlichotí do přízně skupinám se kterými má prý průnik zájmů ( mezi jinými prý anarchistům a transsexuálům ) a společně s nimi pak bude postupovat až ke globálnímu vítězství transhumanistické ideologie.

Each new supporter is excited to advocate for using science and technology to radically improve the human being and its experience.


Tady jsem si zase uvědomil proč se často zdráhám hlásit se k transhumanismu, i když bych se podle mnohých svých názorů mohl brát za hotového trasmuman-fundamentalistu :).

Předně odmítám brát transhumanismus jako nějaký módní trend či kulturní sloh (jak třeba baroko, hippie, new age, visual kei ), ani za nějakou referenční skupinu (jako křesťané, komunisté, nebo fanoušci Manchester united). Nepovažuju tranhumanismus za něco co by potřebovalo nějakou politickou či jinou podporu od fanoušků. Slibovat lidem, že boudou šťastní když se přidají k mojí skupině mi přijde hodně bulvární a pokleslé. Pokud něco transhumanismus má být, pak myšlenkový směr prosazovaný rozumovými argumenty.

Za druhé, a to je možná ještě významnější, já si ani nemyslím že tyhle tretky (jako lidské štěstí) lidem upřímně slíbit můžeme. Podle mě je ono "trans-" ve slově transhumanismus vyjadřuje právě potřebu se přes ony lidské tretky přenést. Vždyť pocit štěstí je cit závislý na naší prehistorické fyziologii, zjejichž otěží se transhumanismus snaží odpoutat.
 
Tranhumanismus pode mě není o tom hecovat úprk za pokrokem v naději, že mi pokrok přinese štěstí, ani lobovat za pokrok proti odpůrcům, kteří mi v tom štěstí-skrze-technologie překáží. Já naopak vidím transhumanismus v názoru, že onen technologický pokrok je inherentní vlastností systémů (jako evoluce). Uvědomit si, že pokusy konzervovat nějaký stav na který jsme navyklí (jako podoba lidské fyziologie či psychiky) se dříve či později obrátí proti nám.

Pokrok se o sebe postará sám, ale to neznamená, že se postará o nás.
 Když se nevyvineme mi, vyvine se místo nás někdo jiný.

Transhumanismus ti štěstí nepřinese !

 

Tak a teď sem si naběhl. 90% tzv. "transhumanistů" mi teď bude nadávat, že jsem proti pokroku, že od něj lidi odrazuju, že bych mu chtěl bránit, a jim tím bránit ve štěstí. Konzervatisty, humanisty, ateisty i křesťany jsem naštval už dávno, a teď ještě tohle. Půjdu se teď asi sám toulat krajinou, s Reno Rainesem.

Jenže já si v žádném případě nemyslím, že by jsme měli zdržovat pokrok. Ani dokonce "přistupovat k pokroku opatrně" jak s oblibou eufemisticky říkají někteří konzervativně a humanisticky naladění lidé. Už jen proto, že brzdit pokrok by byl boj s větrnými mlýny. Ani dovolit si být opatrní moc nemůžeme, protože si nemůžeme dovolit zaostat, jak se mohla přesvědčit zakonzervovaná konsolidovaná císařská Čína když si ji začaly parcelovat Evropské koloniální  mocnosti.

Usilování o zvýšení svých schopností a moci je součástí evoluce. Je to imperativ plynoucí z každého ekologického či ekonomického prostředí s konkurencí nebo jinými selekčními tlaky. Kdokoli by se v takovém prostředí vzepřel onomu imperativu, bude zanedlouho vyřazen ze hry - konzervatizmus není dlouhodobě ekologicky stabilní strategie - není totiž stabilní proti pokrokovým konkurentům.

My tedy pokrok nemusíme hecovat, urgovat, prosazovat ani ochraňovat, my se mu pouze musíme přizpůsobit (vyrovant se sním).

Agenda transhumanismu by měla být právně o tom, jak se s pokrokem vyrovnat co nejefektivněji - tak abychom nezaostali oproti konkurentům, tak aby se minimalizovaly zbytečné ztráty a stresy plynoucí prudkého uvolnění pnutí nahromaděného konzervací určitého aspektu vývoje.

Fyzikální analogie historického vývoje


Rozdíl mezi revolucí (která je často dost ničivá) a postupnou spojitou evolucí je v aktivačních bariérách. V termodynamice známe kvazi-statické děje při kterých se produkuje minimální entropie, kvazi-adiabatický motor produkuje maximální práci při minimální spotřebě paliva a minimální produkci odpadního tepla. Ještě názornější fyzikální analogií jsou děje spojené se třením a akumulací elastické energie. 

Pohybují li se vůči sobě dva pružné objekty (může to být třeba molekula ale také litosferická deska) jsou schopny se elasticky deformovat a přitom spolu tvoří více či méně pevné přechodné vazby (u molekul např. vodíkové můstky, u litosferických desek to může být zaklesnutí dvou horských masivů do sebe ) tak můžou nastat dvě situace:
  1. Pokud jsou vazby mezi objekty slabé oproti působícím silám, nebo pokud tyto vazby rozrušují nějaké aktivující fluktuace (např. termální fluktuace v případě molekula) pak probíhá pohyb téměř bez tření, bez ztrát, bez produkce entropie. Tak po sobě kloužou dva hladké tvrdé kovové bloky, nebo dvě vrstvy laminárně proudící kapaliny.
  2. Jiná situace nastává když jsou síly na styku dost velké k tomu, aby došlo akumulaci nějaké elastické energie (pnutí) v objektech, které se pak náhle uvolní po dosažení kritické meze překonávající aktivační barieru. To si lze představit jako když taháte po sobě dva gumové bloky, nebo jak poskakuje a drkotá pružná noha stolu, který taháte po zemi při stěhování nábytku. V případě litosférických desek se uvolnění této elastické energie projevuje jako zemětřesení, v případě molekul a povrchů pevných látek se projevuje jako tření. V obou případech se jedná o jevy nežádoucí spojené s plýtváním, neefektivitou a katastrofami.

Quake Caster of EarthQuke machine.
Model pro popularizaci vysvětlení zemětřesení v rámci Elastic rebound theory


Nejlepší způsob jak se takovým jevům vyhnout je usnadňovat přechod přes aktivační bariery, aby se minimalizovalo množství naakumulované energie. Čím menší bude totiž síla potřebná k překonání bariery, tím méně energie se v napnutí materiálu akumuluje.

Tuto roli mají v molekulové fyzice tepelné fluktuace a kvantové tunelování - tj. že umožňují molekulám snadněji překonávat aktivační bariéry a nabývat nových lokálních minim, což snižuje množství disipované energie při fázových transformacích.

V lidské společnosti někdy takovou roli hrají jednak také jakési chaotické fluktuace vznikající různými iracionálními emotivními pohnutkami (hemžení lidí sledujících své osobní zájmy), někdy lavinovitě zesílenými davovou psychózou (třeba ty náboženství, a ideologie, ale i módními vlny a trendy).

Je tu, ale ještě jeden pravděpodobně efektivnější mechanismus překonávání aktivačních barier. V lidské společnosti by měly tuto roli hrát racionální úvahy směřující daleko do budoucnosti, které se snaží předvídat možnosti a problémy dříve než nastanou.

Na rozdíl od fyzikálních systému, které "vnímají" pouze poměry v tom bodě stavového prostoru ve kterém se zrovna nachází, měla by racionalita inteligentních entit a civilizací umožňovat uvědomovat si i to jaké jsou poměry za aktivačními barierami - v jiných lokálních optimech, tedy v jiných alternativních kvazistabilních stavech než v tom ve kterém se zrovna nachází.

Pokud to ona inteligentní entita nebo civilizace umí, pokud vidí v okolí potencionálně výhodnější lokální optimum, pak by měla vyvinout úsilí na překonaní aktivační bariery dříve, než k tomu dojde přirozenými procesy, protože ty by sebou nesly akumulaci příliš velkého napětí jehož uvolnění by vyvolalo ztráty a škody ( tak jako k tomu opakovaně docházelo v lidské historii ).

To je pro mě právě role transhumanismu.

Mnozí "Transhumanisté" si s oblibou představují boudoucího trans-člověka jako nějaké Řecké bohy - jako lidi s nadlidskými schopnostmi. Podle mě je naopak na transhumanismu především zásadní neulpívat na lidství, protože právě lpění na lidství je ona aktivační bariéra která brání pokroku a hrozí zemětřesením.

Dnes už nám věda dává dost indicií o tom jak to vypadá za barierou, jak by mohly vypadat alternativní inteligentní entity (ne-lidské) a civilizace založené na jiných základech než ta naše aktuální. Pokud vidíme že tyto alternativní entity vykazují vyšší fitness, větší konkurenceschopnost v případě, že s námi budou ve společném ekosystému soupeřit o niky, pak je na místě snažit se v takové entity co nejefektivněji transformovat.

Ne kvůli emocím, ne proto že by nám dráždilo libido jak skvěle budeme vypadat a jak cool-kid budeme mezi svými přáteli. Ale kvůli racionálnímu úsudku o tom jaké důsledky by mělo pokud by jsme se vyvinout nesnažili.

Jaké by to mělo důsledky? Že ti, kteří by se vyvinout snažili by nás porazili. Nebo, že všechno to napětí nahromaděné o barieru kterou by jsme se zdráhali překonat by se jednou náhle uvolnilo v ničivou revoluci.

Jak konkrétně mohou vypadat takové zničující revoluce a nadřazení konkurenti, to nechci popisovat do detailů. Variant existuje mnoho, a většinou jsou už standardním klišé většiny sci-fy  ( globální totalita využívající moderní technologie k udržení moci, extrémní vzrůst stratifikace společnosti,  dekadence člověka jehož všechny pudy budou uspokojeny, vzpoura strojů, mimozemská civilizace ). Nevím, která z nich je pravděpodobnější (i když něco rozepisuji v jiných článcích). Tady chci jen říct, že otálení s vývojem se trestá. 



Etymologicka vsuvka
název článku je inspirován klipem "známka punku" protože mi podobě u transhumanismu připadá, že s tím jak se rozšiřuje tak ho lidi berou povrchně jako nějaký skin který má navíc plnit socializační roli v rámci nějaké skupiny.