Test embeded 3D

some stupid text ....

but here comes 3D model


3D model is worth 1000 words!

Conflict between trashumanism and humanism

Popular transhumanism, as often presented in media, pretends to be just an extension of classical humanism in context of modern technologies. It promises that this technologies will fulfill prehistoric human emotions and ensure well-being. People worship technology in primitive hope for long and happy life. But is this notion of transhumanism sensible from perspective of the post-human society unattached to these prehistoric prejudices? Should we ascribe any value to human emotion, in time where they can be re-programmed? Or is there rather fundamental ideological conflict between humanism and transhumanism, which will eventually materialize into military conflict.

In my opinion, the popular interpretation of transhumanism which insist on obsolete emotions is not only naive, but it is also the biggest danger for future of civilization. Before we approach to practical implementation of transhumanist vision, which actually starts to be technologically feasible, we should first develop philosophy and in particular ethics appropriate to such power. Popular transhumanism proclaim an illusion that we humans beat evolution - that evolution is obsolete, and genuine humanism may finally flourish. The opposite is true, the transhumanism is only extension (i.e. extended phenotype) and acceleration of evolution governed by survival of fittest. What we actually beat is human as an obsolete species, and humanism as an obsolete behavioral pattern. While humanistic moral was a particular context-dependent solution of the evolutionary moral, we now need new solution for the new context.

Universal happiness is futile. Transhumanism cannot achieve it and should not pursue it.

Why universal happiness  it is futile?

Concepts of happiness and suffering refer to feelings which evolved in order to drive organism toward survival. Happiness and suffering are indicators of probability of survival evaluated by our senses. There is no other meaning or justification of emotions beside this evolutionary context. Even within the evolutionary context, what matters is a gradient of happiness (or suffering) which drives behavior from states of low expected probability of survival to states with presumably higher probability. If feeling of happiness should be universal, than this indicator should be constant function over whole search-space which has no gradient. This is by itself sufficient to denote universal happiness as futile. But it is not only futile, it is also pathological (leading to extinction). In real world the probability of survival is not constant, any attempt to manipulate our feeling toward universal happiness makes this indicator defective in its function to approximate real probability of survival.

The true is, that our current prehistoric emotions are already now misguiding, and does not properly represent probabilities of survival in context of modern world, which differs considerably form the context of African savana. What we need is to update our emotions to reflect more precisely the true fitness function in context of modern word, not to override it by nonsense of universal happiness.

Why transhumanism cannot achieve universal happiness?

There are surely technological means how to achieve happiness in short term. This actually does not require any futuristic technology - various drugs (alkohol, opium) were used for that goal for thousand years. Nevertheless, individuals and societies intoxicated by such drugs are not very stable. Either they collapse by themself, or under external pressure due their decreased competitiveness. Universal happiness achieved by modern technology promised by popular transhumanism is no exception. The mean-time survival of society full of intoxicated people can be perhaps prolonged by machine labor, similarly as slave labor can prolong survival of intoxicated nobility. But such society is defeated as soon as it is confronted with a competitor which is not handicapped by intoxication. We should always expect that such competitor will sooner or later appear, similarly as in any ecosystem it is reasonable to expect appearance of predator. The wasteful draining of resources toward parasites (permanently intoxicated people), and misguided judgements and decision of ruling class which pursue something else than maximum performance and competitiveness will decrease the our fitness fatally. 

Reflection of communism

It is hard not to see parallels between communism and transhumanism. The popular communism similarly to popular transhumanism promised to people happiness and fulfilment of their biological desires (food, safety, wellbeing) enabled by widespread technology. Opponents of transhumanism may rightfully ask why this time it should be better?

There are several explanations what caused such miserable failure and tragic consequences in previous attempt to establish paradise using technology. One explanation claims that selfish human nature is not compatible with collectivism. Other blame abuse of power by the nobility which ruled the communist societies. Both these explanations blame psychology of human individuals rather than the higher-order structure of the system. More structural problem can be seen in central planning of economy which suppressed motivation mechanisms for performance and innovations. Free trade and concurrence suppressed by communism can be seen as particular incarnation of evolution and survival of fittest. Attempts to protect economical subject from consequences of their inferior performance only damaged whole economy.

All these explanations of failure of communism address some kind of ignorance and misunderstanding of general rules (or laws of nature) which govern biological, cultural, political and economical systems.  In order to ensure that this time, transhumanist revolution will perform better than communist one, we should first recognized those natural laws, and then reflect them in our policy. By definition transhumanism solve the first class of problems - if human nature does not comply with transhuman ideals, it can be re-programed. But the other problem is much deeper. Laws of economy, evolution and game theory, which naive implementation of communism violated, were not just peculiar features of one particular species. They will affect any post-human species, irrespective to its particular physiology and psychology. So any transhuman ideology which aims to shape future of civilization must comply to this laws and implement them properly into own structure.

Conservatiam vs. evolutionarism

All this argumentation may sound as a defence of conservatism. It may sound like warning against attempts to override so called natural state of matters. Do I mean that whatever evolution produce is "right" and any deliberate interference is "wrong" ? Certainly not. As evolution is spontaneous stochastic process, we cannot harm it. These recommendations does not try to protect evolution, but to point out that these rules govern our development no matter what we do. Deliberate modification of humans comply very well with evolution. But we should not be misguided by naive motives determined by our prehistoric emotions. We should not use technology to screen ourself from consequences of our inferior abilities - to fake achievements and cheat our senses for sake of good feeling. We should modify ourself only to posses true abilities useful for survival and increased competitiveness.

Muj transhumanismus je jinde

Tohle není transčlověk

transhumanistická móda z popbioethics

Před nedávnem jsem si přečetl článek What Can Supporters Do for Transhumanism. Ve skratce - měl by prý chodit lidem říkat jak bude všechno cool, jak budou šťastní, úspěšní a jak je budou mít všichni rádi, když podpoří moderní technologie. Měl by prý začít tím, že se vlichotí do přízně skupinám se kterými má prý průnik zájmů ( mezi jinými prý anarchistům a transsexuálům ) a společně s nimi pak bude postupovat až ke globálnímu vítězství transhumanistické ideologie.

Each new supporter is excited to advocate for using science and technology to radically improve the human being and its experience.

Zoltan Istvan

Tady jsem si zase uvědomil proč se často zdráhám hlásit se k transhumanismu, i když bych se podle mnohých svých názorů mohl brát za hotového trasmuman-fundamentalistu :).

Předně odmítám brát transhumanismus jako nějaký módní trend či kulturní sloh (jak třeba baroko, hippie, new age, visual kei ), ani za nějakou referenční skupinu (jako křesťané, komunisté, nebo fanoušci Manchester united). Nepovažuju tranhumanismus za něco co by potřebovalo nějakou politickou či jinou podporu od fanoušků. Slibovat lidem, že boudou šťastní když se přidají k mojí skupině mi přijde hodně bulvární a pokleslé. Pokud něco transhumanismus má být, pak myšlenkový směr prosazovaný rozumovými argumenty.

Za druhé, a to je možná ještě významnější, já si ani nemyslím že tyhle tretky (jako lidské štěstí) lidem upřímně slíbit můžeme. Podle mě je ono "trans-" ve slově transhumanismus vyjadřuje právě potřebu se přes ony lidské tretky přenést. Vždyť pocit štěstí je cit závislý na naší prehistorické fyziologii, zjejichž otěží se transhumanismus snaží odpoutat.

 

Tranhumanismus pode mě není o tom hecovat úprk za pokrokem v naději, že mi pokrok přinese štěstí, ani lobovat za pokrok proti odpůrcům, kteří mi v tom štěstí-skrze-technologie překáží. Já naopak vidím transhumanismus v názoru, že onen technologický pokrok je inherentní vlastností systémů (jako evoluce). Uvědomit si, že pokusy konzervovat nějaký stav na který jsme navyklí (jako podoba lidské fyziologie či psychiky) se dříve či později obrátí proti nám.

Pokrok se o sebe postará sám, ale to neznamená, že se postará o nás.
 Když se nevyvineme mi, vyvine se místo nás někdo jiný.

Transhumanismus ti štěstí nepřinese !

 

Tak a teď sem si naběhl. 90% tzv. "transhumanistů" mi teď bude nadávat, že jsem proti pokroku, že od něj lidi odrazuju, že bych mu chtěl bránit, a jim tím bránit ve štěstí. Konzervatisty, humanisty, ateisty i křesťany jsem naštval už dávno, a teď ještě tohle. Půjdu se teď asi sám toulat krajinou, s Reno Rainesem.

Jenže já si v žádném případě nemyslím, že by jsme měli zdržovat pokrok. Ani dokonce "přistupovat k pokroku opatrně" jak s oblibou eufemisticky říkají někteří konzervativně a humanisticky naladění lidé. Už jen proto, že brzdit pokrok by byl boj s větrnými mlýny. Ani dovolit si být opatrní moc nemůžeme, protože si nemůžeme dovolit zaostat, jak se mohla přesvědčit zakonzervovaná konsolidovaná císařská Čína když si ji začaly parcelovat Evropské koloniální  mocnosti.

Usilování o zvýšení svých schopností a moci je součástí evoluce. Je to imperativ plynoucí z každého ekologického či ekonomického prostředí s konkurencí nebo jinými selekčními tlaky. Kdokoli by se v takovém prostředí vzepřel onomu imperativu, bude zanedlouho vyřazen ze hry - konzervatizmus není dlouhodobě ekologicky stabilní strategie - není totiž stabilní proti pokrokovým konkurentům.

My tedy pokrok nemusíme hecovat, urgovat, prosazovat ani ochraňovat, my se mu pouze musíme přizpůsobit (vyrovant se sním).

Agenda transhumanismu by měla být právně o tom, jak se s pokrokem vyrovnat co nejefektivněji - tak abychom nezaostali oproti konkurentům, tak aby se minimalizovaly zbytečné ztráty a stresy plynoucí prudkého uvolnění pnutí nahromaděného konzervací určitého aspektu vývoje.

Fyzikální analogie historického vývoje

Rozdíl mezi revolucí (která je často dost ničivá) a postupnou spojitou evolucí je v aktivačních bariérách. V termodynamice známe kvazi-statické děje při kterých se produkuje minimální entropie, kvazi-adiabatický motor produkuje maximální práci při minimální spotřebě paliva a minimální produkci odpadního tepla. Ještě názornější fyzikální analogií jsou děje spojené se třením a akumulací elastické energie. 

Pohybují li se vůči sobě dva pružné objekty (může to být třeba molekula ale také litosferická deska) jsou schopny se elasticky deformovat a přitom spolu tvoří více či méně pevné přechodné vazby (u molekul např. vodíkové můstky, u litosferických desek to může být zaklesnutí dvou horských masivů do sebe ) tak můžou nastat dvě situace:

1. Pokud jsou vazby mezi objekty slabé oproti působícím silám, nebo pokud tyto vazby rozrušují nějaké aktivující fluktuace (např. termální fluktuace v případě molekula) pak probíhá pohyb téměř bez tření, bez ztrát, bez produkce entropie. Tak po sobě kloužou dva hladké tvrdé kovové bloky, nebo dvě vrstvy laminárně proudící kapaliny.
2. Jiná situace nastává když jsou síly na styku dost velké k tomu, aby došlo akumulaci nějaké elastické energie (pnutí) v objektech, které se pak náhle uvolní po dosažení kritické meze překonávající aktivační barieru. To si lze představit jako když taháte po sobě dva gumové bloky, nebo jak poskakuje a drkotá pružná noha stolu, který taháte po zemi při stěhování nábytku. V případě litosférických desek se uvolnění této elastické energie projevuje jako zemětřesení, v případě molekul a povrchů pevných látek se projevuje jako tření. V obou případech se jedná o jevy nežádoucí spojené s plýtváním, neefektivitou a katastrofami.

Quake Caster of EarthQuke machine.
Model pro popularizaci vysvětlení zemětřesení v rámci Elastic rebound theory

Nejlepší způsob jak se takovým jevům vyhnout je usnadňovat přechod přes aktivační bariery, aby se minimalizovalo množství naakumulované energie. Čím menší bude totiž síla potřebná k překonání bariery, tím méně energie se v napnutí materiálu akumuluje.

Tuto roli mají v molekulové fyzice tepelné fluktuace a kvantové tunelování - tj. že umožňují molekulám snadněji překonávat aktivační bariéry a nabývat nových lokálních minim, což snižuje množství disipované energie při fázových transformacích.

V lidské společnosti někdy takovou roli hrají jednak také jakési chaotické fluktuace vznikající různými iracionálními emotivními pohnutkami (hemžení lidí sledujících své osobní zájmy), někdy lavinovitě zesílenými davovou psychózou (třeba ty náboženství, a ideologie, ale i módními vlny a trendy).

Je tu, ale ještě jeden pravděpodobně efektivnější mechanismus překonávání aktivačních barier. V lidské společnosti by měly tuto roli hrát racionální úvahy směřující daleko do budoucnosti, které se snaží předvídat možnosti a problémy dříve než nastanou.

Na rozdíl od fyzikálních systému, které "vnímají" pouze poměry v tom bodě stavového prostoru ve kterém se zrovna nachází, měla by racionalita inteligentních entit a civilizací umožňovat uvědomovat si i to jaké jsou poměry za aktivačními barierami - v jiných lokálních optimech, tedy v jiných alternativních kvazistabilních stavech než v tom ve kterém se zrovna nachází.

Pokud to ona inteligentní entita nebo civilizace umí, pokud vidí v okolí potencionálně výhodnější lokální optimum, pak by měla vyvinout úsilí na překonaní aktivační bariery dříve, než k tomu dojde přirozenými procesy, protože ty by sebou nesly akumulaci příliš velkého napětí jehož uvolnění by vyvolalo ztráty a škody ( tak jako k tomu opakovaně docházelo v lidské historii ).

To je pro mě právě role transhumanismu.

Mnozí "Transhumanisté" si s oblibou představují boudoucího trans-člověka jako nějaké Řecké bohy - jako lidi s nadlidskými schopnostmi. Podle mě je naopak na transhumanismu především zásadní neulpívat na lidství, protože právě lpění na lidství je ona aktivační bariéra která brání pokroku a hrozí zemětřesením.

Dnes už nám věda dává dost indicií o tom jak to vypadá za barierou, jak by mohly vypadat alternativní inteligentní entity (ne-lidské) a civilizace založené na jiných základech než ta naše aktuální. Pokud vidíme že tyto alternativní entity vykazují vyšší fitness, větší konkurenceschopnost v případě, že s námi budou ve společném ekosystému soupeřit o niky, pak je na místě snažit se v takové entity co nejefektivněji transformovat.

Ne kvůli emocím, ne proto že by nám dráždilo libido jak skvěle budeme vypadat a jak cool-kid budeme mezi svými přáteli. Ale kvůli racionálnímu úsudku o tom jaké důsledky by mělo pokud by jsme se vyvinout nesnažili.

Jaké by to mělo důsledky? Že ti, kteří by se vyvinout snažili by nás porazili. Nebo, že všechno to napětí nahromaděné o barieru kterou by jsme se zdráhali překonat by se jednou náhle uvolnilo v ničivou revoluci.

Jak konkrétně mohou vypadat takové zničující revoluce a nadřazení konkurenti, to nechci popisovat do detailů. Variant existuje mnoho, a většinou jsou už standardním klišé většiny sci-fy  ( globální totalita využívající moderní technologie k udržení moci, extrémní vzrůst stratifikace společnosti,  dekadence člověka jehož všechny pudy budou uspokojeny, vzpoura strojů, mimozemská civilizace ). Nevím, která z nich je pravděpodobnější (i když něco rozepisuji v jiných článcích). Tady chci jen říct, že otálení s vývojem se trestá. 

Etymologicka vsuvka
název článku je inspirován klipem "známka punku" protože mi podobě u transhumanismu připadá, že s tím jak se rozšiřuje tak ho lidi berou povrchně jako nějaký skin který má navíc plnit socializační roli v rámci nějaké skupiny.

Stratifikace 3.0

V historii prošla lidská společnost několika fázemi kvalitativního zvýšení stratifikace následujícími po zavedení klíčových technologických inovaci. Tyto historické skoky ve stratifikaci typicky spočívaly v tom, že nové technologické nástroje umožnily vládci efektivně ovládat a využívat větší množství poddaných. Mezi technologie které měly obzvlášť velký vliv na rozvoj stratifikace lze uvést například:

• Zemědělství a domestifikace umožňující kontrolovat zásoby protravin (sýpky, stáda).
• Peníze umožňující efektivně anonymně a bez omezení přenášet závazek k protislužbě
• Gramotnost umožňující vytvořit složitější hierarchickou úřední strukturu vlády
• Komunikační a dropravní prostředky umožňující management a projekti moci na větší teritoria
• Průmyslová revoluce, umožňující sebereprodukci kapitálu, snižující závislost elit na poddaných

Dle mého názoru stojíme dnes těsně před rozmachem technologií, které slibují další zatím největší ( a možná ultimativní ) kvalitativní skok v stratifikace, kdy se elity stanou prakticky zcela nezávislé na poddaných. Touto technologií je robotizace a raná umělá inteligence ( tedy ta, která ještě nebude výrazně inteligentnější než člověk; o pozdní fázi umělé inteligence těžko soudit). 

Již dnes sledujeme náznaky směřující tímto směrem. 

1. Průmyslová produkce přestává pomalu záviset na lidské pracovní síle jak v samotném fyzickém procesu výroby, tak ve stále větší míře i v oblasti vývoje. Dnes ekonomika z části ze setrvačnosti závisí na člověku spíše na straně poptávky (spotřeby) ale to se ukazuje tím více absurdní, čím větší procento populace nebude za svou poptávku schopno nabídnout jakoukoli protihodnotu (inflace ceny práce).
2. Stroje se stávají stále efektivnější a autonomnější v oblasti projekce moci ( armadě, polici ... ) a vojenští velitelé i politici docela otevřeně mluví o tom, že robotizace vojenské síly je atraktivní především proto, že je zbavuje těžkostí s veřejným míněním. Dnes Obama jakoby nevině říká že použití bezpilotních letadel minimalizuje riziko ztrát na životech vojáků a dělá proto ozbrojené akce snadněji politicky průchozí s ohledem na voliče. Druhou stranou mince je ale to, že robotické vojáky není třeba nijak ideologicky či materiálně přesvědčovat. Zatímco feudální panovník, kmenový náčelník nebo mafiánský boss museli pečovat o dobrou pověst, loajalitu a dojem právoplatnosti svých rozhodnutí přinejmenším s ohledem ke svým vojákům od jejichž podpory se jeho postavení zakládalo, elity projektující moc pomocí robotických bojových prostředků tímto omezováni nebudou.

Pro docenění důsledků, které může mít zavedení robotů na odvěký vztah mezi vládnoucími a ovládanými je vhodné rozebrat podrobněji tyto otázky 

• K čemu je stát 
• K čemu je ekomomika
• K čemu jsou elity
• K čemu jsou peníze

K čemu je Stát, ekonomika a elity

Jako lidé máme tendenci pohlížet na svět utilitaristicky. To je na jednu stranu dobře - nacházíme ve světě kolem věci, které pak můžeme využít. Díky tomu jsme tak úspěšný druh. Našli jsme tak třeba koně, obilí nebo oheň. Dokonce ty užitečné věci nacházíme ve světě abstraktních idejí a z toho pak plynou naše velké vynálezy a úspěchy na poli vědy a techniky. Problém je, že tenhle utilitaristický afekt křiví náš náhled na svět tím, že často uvažujeme o věcech jako by primární podstata či příčina jejich existence byl právě onen účel. Jakoby kůň existoval abychom na něm mohli jezdit - to je jak vystřižené z bible.

Tak často uvažujeme třeba o evoluci - většina lidí intuitivně vnímá evoluci jako nástroj živých organizmů, který používají k získání vlastností které chtějí. Přechod od tohodle pohledu k realitě, kde evoluce je spontánní proces v němž změny organizmů jsou vlastně vedlejší produkt nevyžádaných vnějších perturbací, mutací a stresů, aniž by o ně organizmy nějak zvlášť stály, natož aby věděly kam chtějí dojít - to je docela mentální veletoč.

Úplně stejný utilitaristický afekt ale zkresluje i náš pohled na stát, vládu a nebo trh a peníze. Uvažujeme o nich jako o nástrojích, které jsme si vytvořili, aby pro nás něco dělali co chceme. Neuvědomujeme si přitom jak historicky vznikali - že často jsou výsledkem samovolných historických procesů ( velice podobných těm přírodním ), výsledkem stresů a vzájemných konfliktů subjektů, a následných hořkých kompromisů. 

Je symbióza mravenců a mšic výsledkem nějaké smlouvy o oboustranně výhodné spolupráci, do které se nadšeně hlásili zástupci obou druhů, nebo spíše důsledek vynuceného přizpůsobení, který nastal poté, co mravenci silově ovládající dané území, začali mšice ohrožovat, a pro mšice se mutace vedoucí k podplácení mravenců sladkým nektarem stala výhodnější než se nechat sežrat?

Pak tedy - Je reálnější představa o tom jak rané starověké státy vznikaly demokratickou samoorganizací jednotlivých rolníků do státního aparátu z-dola-nahoru, kvůli zajištění organizace zavlažování, uskladnění obilí a podobně, nebo jako důsledek vynuceného přizpůsobení vztahů mezi vojenským usurpátorem a podmaněnými rolníky? V histori namáme doklady, z kterých by šlo sledovat postup onoho formování nejstarších států způsobem bottom-up, protože pokud k němu opravdu došlo, bylo to velice dávno, v před-historické době z které mnoho dokladů není. Naopak příklady, kdy vojenští usurpátoři vytvořili nový mocenský aparát stojící na podmaněných vrstvách rolníků se objevují opakovaně v historii indie, číny, egypta, mesopotanie ale i v po románské evropě.  

Jistě, v obou případech jde o jakousi samoorganizaci kompozitního systému. Ve výsledku se nakonec přispůsopbuje nejen podmaněný ( mšice, rolník ) ale obvykle i usurpator ( mravenci, nájezdníci ), přičemž se do jisté míry narovnají vztahy, vznikne jakási nová rovnováha moci, a celý kompozitní systém je typicky výkonnější a životaschopnější než původní ( neorganizovaní rolnící či mšice bez ochrany )

V přírodě takové symbiózy ( mitochondrie v eukriotach, mšicea mravenci, houby a mranvenci ) obecně hodnotíme jako úžasný příklad vývoje ku předu k větší důmyslnosti a efektivitě života. Stejně jako tak hodnotíme integraci buněk do mnohobuněčných organizmů nebo jedinců do hmyzích superorganizmů. Důležité je ale uvědomit si, že tyhle integrace neprobíhají vždy (a snad ani obvykle) kvůli oboustranné výhodnosti, kvůli tomu, že by na začátku nebo v každém okamžiku oběma stranám byla integrace kdovíjak příjemná a radostně do ní vstupovali.

Ani ekonomika se nevyvíjí až tolik podle toho co si lidi přejí, ale podle toho co se dokáže prosadit jako nějaká výhodná strategie v rámci "hry" - na základě železné logicky vzájemných vztahů. Je potom bláhové uvažovat o ekonomice jako o nástroji uspokojování našich potřeb a přání. Stejně jako život a evoluce neslouží potřebám a přáním organizmů, tak ani ekonomika jako celek neslouží potřebám a přáním ekonomickým subjektů (i když se o to třeba naivně na mikroskopické úrovni snaží). Ekonomika neslouží ničemu - ona se pouze vyvíjí podle svých logických pravidel - stejně jako se vyvíjí ekosystémy, stejně jako probíhá evoluce a stejně jako probíhá historie.

Stejně jako je v přírodě výhodné vytvářet hájená teritoria ( teritoria šelem, mravenců, ale defakto i biofilmy bakterií nebo mnohobuněčná těla s udržovanou homeostází ), jako je výhodné vytvářet bojové prostředky ( imunitní systém, toxiny, alkaloidy, zuby, drápy, kasta mravenčích a termitích vojáků ... ), a jako je výhodné využívat ostatní ( počínaje parazity, přes farmaření mšic, predátory, ale vlastně všichni heterotrofové ) .... tak stejně tak je tohle všechno výhodné i v rámci politiky a ekonomiky. 

Výhodné v jakém smyslu? No rozhodně ne výhodné s ohledem na nějaké přání, tužby a požitky. Historie není o despotech kteří si své sadistické choutky a obsese realizují tím že budují armády a vykořisťují poddané. Je o systémech, které se spontánně chovají podle těch samých chladně logických univerzálních pravidel, podle kterých se chovají i systémy přírodní. Každé evolučně stabilní organizmy a ekologicky stabilní strategie povedou k budování bojových prostředků, hájení teritoria a snaze využít zdroje a ostatní organizmy v okolí - a stejně tak k tomu přirozeně povede každý historický, politický a ekonomický vývoj.

Jediným cílem všech těch peripetií v živé přírodě je ochrana určité vnitřní struktury, nějaké nesené vnitřní informace  (mohl bych říkat že ochrana genů - ale vnitřní struktura je obecnější ). A tuhle vnitřní strukturu ony o organizmy nechrání proto, že by v ní měli nějaké zvláštní osobní romantické zalíbení. Organizmy, superorganizmy a ekosystémy (např. zpětnovazebné regulační mechanismy) svou strukturu chrání prostě proto, že ty které ji nechránily už se změnily nebo zanikly. Stejně tak i státy a ekonomiky které jsou stabilní a odolné vůči vnějšímu ohrožení i vnitřní nestabilitě, budou vykazovat podobnou strukturu s nástroji na ochranu své struktury. 

Všechno ostatní jsou právě jen nástroje k zajištění tohoto univerzálního pudu - k ochraně vlastní struktury. Tedy i ekonomická produkce ve státě neslouží primárně k uspokojení tužeb lidí, jako spíše je uspokojení potřeb lidí nezbytným předpokladem pro efektivní zajišťování onoho pudu systému k udržování vlastní struktury a stability. 

Stát tedy neslouží ani tužbám panovníka či jiné vládnoucí třídy, stát jako mocenský aparát slouží právě potřebám udržování struktury onoho aparátu. Pakliže jsou lidé důležitými prvky oné struktůry, jsou do ní zapojeni a nezbytní pro její funkci (jako tomu bylo dříve, když produkovaly prostředky a hráli roli na bojišti), pak se stát stará o potřeby lidí v tom rozsahu která je potřebá pro jejich funkci. Jenomže co se stane teď, když už lidi k ničemu státu (firmám nebo jiným vyšším organizačním strukturám) nebudou?

Peníze, demokracie a základní příjem

Petr Tomek na svém bologu nedávno uvedl několik myšlenek o budoucnosti peněz, ve zjevném duchu humanismu a "pirátství". Mimo jiné mi byla velmi sympatická myšlenka týkající se kombinace crowdfundingu nepodmíněného základního příjmu. 

Domnívám se proto, že v budoucnosti pravděpodobně vznikne cosi jako dnes propagovaný koncept nepodmíněného základního příjmu a tento systém bude obecně přijat. Důvodem kupodivu nebude žádná charita ale snaha udržet měnu v oběhu. Trh a výroba už totiž kvůli vysoké produktivitě práce a malému počtu pracovních míst nedokáží distribuovat měnu natolik efektivně jako dříve.

  ....

2.) Peníze nebudou používány jen jako platidlo ale též k vyjádření podpory, čili určitému druhu hlasování

 Petr Tomek

Na jednu stranu je mi to sympatické, a už před delším časem jsem se snažil podobnou myšlenku propagovat, např. že jsem napsal návrh na začlenění principů crowdfundingu do daňového systému na pirátské formum. Na druhou stranu jsem k tomu stále více skeptický právě z výše uvedených důvodů. 

Pokud budeme vycházet z principů humanizmu a demokracie, byl by takový krok zcela logický. Pokud přiznáváme každému člověku nějaké neodnimatelné právo a hodnotu už jenom z toho titulu, že je lidská bytost, pak by mu měla příslušet i nějaká neodnimatelná ekonomická váha, a potenciál jak své práva realizovat. Nepodmíněný základní příjem pak defakto hraje stejnou roli jako univerzální volební právo. Zvlášť ve stále více automatizované ekonomice, kde hodnotu neprodukují lidé svou prací ale technologický kapitál civilizace. 

Otázkou ovšem je jestli humanismus a demokracie jsou dost pevné základy o které se můžeme opřít.  (Viz dále)

Nesouhlasím ale ani s tím že by systém (stát, firmy, ekonomika) potřebovali spotřebitele. Stejně jako orgaizmus nepotřebuje slepé střevo. Jak sem řekl v předchozí části - To že dnes panuje demokracie, že se berou ohledy na lidi vyplývalo z historických poměrů kde stát a establishment potřeboval lidi ke své funkci, k ochraně a stabilitě své struktury. Jakmile budou v této roli lidé systému neužiteční, tak budou existovat evoluční tlaky na to se oné přítěže zbavovat, a ekonomike, polikika, a historie se přirozeně začne vyvíjet jiným směrem.  

S čím pak už nesouhlasím vůbec v jeho článku je představa že peníze přestanou být vázány na stát, banky a na establishment obecně. Podobné naděje jsou vkládány třeba do elektronické měny bitcoin. 

Podle mě je návaznost peněz na mocenské struktury naprosto klíčová. Opět je na místě otázka, jestli primárním smyslem peněz a mechanismem jejich vzniku je nějaký utilitariskický význam pro jedince ( např. to že je jejich využívání pohodlnější než směnný obchod ), nebo jejich funkce mocenská, a význam pro establishmet. Historie ukazuje že zavádění, prosazování a kontrola měny je úzce spjata s konsolidací moci států.

Myslím že je dobré podívat se na peníze jako na nástroj distribuce moci namísto tradičního pohledu jako na nástroj distribuce hodnoty. Ona role distribuce hodnoty se dá na distribuci moci převést. Např. dva subjekty realizující mezi sebou obchod mají moc ovlivnit situaci toho druhého. Jednak přímo ( např. doktor má moc zbavit mě od bolesti tím že mi vytrhne zub, zedník mě zbaví zimy a nebezpečí tím že mi postaví dům ) a jednak nepřímo ( dám mu za to peníze jako poukázku na služby/zboží od někoho jiného, kdo zase má moc pomoci jemu ).

Ale pohled distribuce moci je schopen popsat i další aspekty, které pohled distribuce hodnot příliš nevystihuje.

Jednak to, že aby peníze ( poukázka na moc, poukázka služby, a zboží ) měly hodnotu, musí ji být možné nějak vynutit. To lze buď vynutit nějakým konsenzuálním nátlakem všech zaintersovaných subjektů ( např. v rámci vesnice se realizuje "půjčaka na oplatku" - soused A pomůže sousedovi B protože počítá s tím že B je zavázán pomoci A, a pokud svůj závazek poruší obrátí se proti němu pomluvy a veřejné mínění ve vesnici ). Zde má vlastně roli měny nějaká dobrá pověst. To je ale omezeně spolehlivé i v rámci té vesnice a vůbec to nefunguje v rámci velké ekonomiky s miliony a miliardami subjektů. Mnohem funkčnější pro velké společnosti je aby ty závazky vymáhala nějaká nadřazena autorita, která má dostatečnou moc nad všemi podřízenými subjekty. 

Obchod v moderním světě, jeho složitost vazeb vyžaduje spolehlivost a univerzalitu rychlost a jednoduchost, je proto kriticky závislý právě na existenci takové nadřazené vymáhající moci. Vymahatelnost zajištěná pouze konsenzem je dost nespolehlivá, a skýtá prostor mnoho peripetií a politikaření. Problémy v s nadnárodními korporacemi, globálním finančním sektorem a v mezinárodní politice jsou z velké části dány právě tím, že zde neexistuje dostatečně spolehlivá vymahatelnost, protože neexistuje dost mocný nadřízený.

Pohled na peníze jako nástroj distribuce moci je schopen dobře postihnout i věci jako daně, nebo výpalné. Historicky se dá původ daní vysledovat do dob, kdy tlupa ozbrojenců drancující vesnice, která byla dominantní v daném rajónu, si nechala zaplatit za to že vesnici nevydrancuje. Proto mi připadá trochu divné, když se lidé baví o státu a daních a penězích v kontextu "k čemu nám jsou", jako by byl stát jen nějaký nástroj, který jsme si vybudovali ze spoda aby nám sloužil. Opačný pohled - tedy že jsou to nástroje nadřazené moci jak organizovat podřízené tak, aby je efektivně využila je podle mě přinejmenším stejně relevantní. 

Nejsprávnější je ale pohled analogický onomu příklady mšic, kdy vzniká postupně jakási rovnováha. V první fázi např. drancující tlupa aspoň odháněla ostatní drancující tlupy, což bylo v oboustranném zájmu (jak vesničanů tak ozbrojenců).  

V takovém pojetí se potom demokracie (to že ji dnes v západním světě +/- máme) zakládá na určité rovnováze moci mezi nadřízeným a podřízeným, která se realizuje ve velké míře také na úrovni směny hodnot a peněz mezi nimi. Rovnovážný stav takového "demokratického" systému  spočívá vtom, že vládcům se nevyplatí více vykořisťovat podřízené, protože by tím vyvolali příliš velký odpor a ekonomickou nevýkonnost, a riziko svého sesazení, nebo prohry v konkurenci ostatních vládců. Historické příklady jsou na snadě:

1. Např. přechod od feudalismu do kapitalismu se zakládal na tom že, feudálové kteří umožnili (i když k tomu mohl být třeba i donuceni - to není podstatné) nebo podpořili rozvoj řemesel a průmyslu (a příliž je nezdírali) měli ve výsledku vyšší výkon ekonomiky a vyšší moc na mezinárodním poli než ti despotičtější.
2. Demokratické systémy jsou často výsledkem kompromisu, který nastal po více či méně krvavých nepokojích

Jenomže, aby mohla taková rovnováha moci existovat, tak musí mít obě strany nějaký mocenských potenciál. Zatímco mocenský potenciál elit se zakládá na jejich kapitálu a mocenském aparátu ( jakýsi "rozšířený fenotyp", tak mocenský potenciál běžných lidí se zakládá na jejich ekonomické hodnotě ( mohou vést stávky, nebo prostě jen pracovat neefektivně a nemotivovaně na což dojel SSSR ) a jejich vojenské "manpower" ( oddanost armády, morálka vojáku na bojišti, potenciál vytvářet nebo naopak kontrolovat lidové nepokoje )

To že má člověk nějaké neodnimatelné lidské práva si vymyslelo pár intelektuálů protože se jim to líbilo, a sklidili za to podporu širokých vrstev. Je to pocitově přitažlivá myšlenka pro skoro každého. Jenomže jestliže to reálně nevyplývá z nějaké přirozené dynamiky systému, jestli že to není stabilní strategie v nějakém ekologickém smyslu, ve smyslu teorie her ... tak to nebude fungovat - stejně jako nefungoval komunizmus.

Je třeba si uvědomit že ty hezké humanistické myšlenky lidských práv a demokracie, na kterých se (přinejmenším formálně) zakládá právo a politický systém západních zemí, nestačilo pouze vymyslet a hlásat. Ony musely být prosazeny mocí v revolucích a musela být demonstrována jejich ekonomická výhodnost v konkurenčním boji a ve válkách. A nejen to. Ty humanistické myšlenky nestačilo prosadit proti despocii a totalizujícímu ambicím mocných pouze jednou ( vždyť to se stalo dejme tomu už v starověkých Aténách nebo Římě). Aby byly demokratické systému stabilní, musí vest neustálé měření sil s totalizujícími tendencemi nadřazené moci - aby byl opakovaně nacházen ten rovnovážný bod mezi mocí a zájmy elit a podřízených - tak jako tržní systém opakovaně nachází rovnovážný bod mezi nabídkou a poptávkou.   

Já jsem proste silně přesvědčený že jakmile lidi přestanou být důležití na bojišti ( viz. robotizace vojenství ) a ve výrobě ( viz. umělá inteligence ) tak demokracie nemá nárok na přežití, protože přestane existovat rovnováha moci mezi nadřízeným a podřízeným ( moc a význam podřízených se stana nulová ) .... a pak se nemá smysl bavit ani o crowdfundingu ani o základním přijmu.

Naturální gotilka versus dospělá civilizace

Po dlouhé době mě něco tak emotivně excitovalo, že jsem zas dostal potřebu se k tomu vyjádřit. Jde o sérii krátkých filmů Nature Is Speaking.

Sentimentálně mi imponují romantické obscese a plesání nad nekonečností živlů, nad věcmi daleko za lidskými měřítky. Představa něčeho tak hlubokého, významného, mocného, velkého a důmyslného že na to nejen nejsme schopni dosáhnout, ale ani nejsme schopni nahlédnout na zlomek celé skutečnosti jak až hluboké, významné, mocné, velké a důmyslné to vlastně je. To je pocit kterým se často rád opíjím, a který vyhledávám v hudbě, obrazech, filmech, hrách a dalších umělecký výtvorech, ale i ve vědě a technice. Tenhle pocit / dojem byl asi hlavním poselstvím, které jsem si zapamatoval z kázání z návštěv kostela a výuky náboženství v dětství.   

Tenhle dojem transcendentní velkoleposti je nosným motivem většiny náboženství, a opakovaně je parafrázován třeba v Tolkienově světě - hlavně v Silmarlionu. Božska hudba  Ainur z které vznikl svět, umělecké výtvory neskonalé nádhery vzniklé na počátku času, kterým se už nic v budoucnu nebude blížit. Představa světa hierarchicky degradujícího od fundamentální božské dokonalosti k plebejské fádnosti a bezvýznamnému hemžení nebo až do chaosu (brownův pohyb white noise). Představa že všechna hodnota je jakási prapůvodní substance, která se nedá vytvořit, která byla na počátku dána ve fixním a finálním (i když astronomickém) množství, a dál se dá pouze čerpat, ředit a degradovat. Podobná transcendentní totalita jaká čiší třeba taky z třech zákonů termodynamiky. 

Nicméně jakkoli mi může pocitově imponovat, nepovažuji tenhle gotický mindset za zdravý, a výhodný z pragmaticky evolučního hlediska. V protipólu k němu stojí ambice dosáhnout na ony zprvu nedostižné idoly. Emancipace a přebíraní kontroly a zodpovědnosti nad věcmi, které z prvu byly doménou bohů. Ano, imponuje mi velkolepost živlů přírody jak ji odhaluje natural scienece: od rozměrů planckovy délky, strun a kvarků po super-galaktické oblaka v nichž jsou jednotlivé galaxie tím čim kapky aerosolu v oblacích dešťových. 

Scales of universe

O to víc (nikoli přesto) mi pak ale také imponují výdobytky techniky kde se nám na tyhle zdánlivě nedostižné živly daří dosáhnout. Na prvním místě prostě musím jmenovat atomovou bombu, která je zatím nejmocnějším fyzikálním živlem kterým jako lidstvo vládneme. Dokonce i to co považujeme dnes za vesměs negativní - tj. obrovská množství energie a materiálu které spotřebováváme, to že se našimi odpady a naší činností nezvratně zapisujeme do geologické a biologické historie planety - to vše je možné vidět také jako příklad našeho poznenáhlého dosahování na rozměry bohů. Civilizace se stává sama živlem, a brzy bude tím nejvýznamnějším na zemi. A pak překročí její hranice.     

Dnes v moderní, sofistikované a vědecko-technicky vzdělané společnosti není příliš v módě tradiční středověká forma náboženského myšlení - tj. posvátné úcty a respektu k Bohu. Na její místo se ale dostává nová, zen-new-age-hippie-eko-sciento-uvědoměle-osvícená forma gotického mind setu. Jejím nejvýmluvnějším manifestem je právě série krátkých filmu Nature is speaking ( nebo z dřívější doby delší filmy Home, Baraka, Koyanasqatsi ... ). Všechny tyhle filmy se mi vizuálně i emotivně strašlivě líbily a jsem rád že vznikly. Stejně tak jako se mi líbí gotická katedrála, varhanní hudba a svět Silmarlionu. To ale ještě naznamená že budu souhlasit s kázáním.

 

Hey, nature, which exactly was that species grater than we, you fed and starved?

Did they have nuclear power?

Dnes vlastně každý kdo chce na veřejnosti vypadat cool a in, jako člověk-rozhledem a uvědomující si všechny globální souvstažnosti, povinně musí hlásat jak strašně pošetilí jsme mi lidé, jak pošetilá a malicherná je naše civilizace, jak velkolepá je příroda, a jak (paradoxně) mi malincí lidičkové tu velkolepou přírodu ničíme. Jestli je ta příroda tak velkolepá a mi takový ubožáčci, jak je teda sakra možné že na ni máme takovej impakt? Jak můžeme mi, hovádka, zabít boha?

K transcedentní velkoleposti se dá přistupovat dvěma způsoby

1. Jeden je ten goticky, pokorný, opatrný a pesimistický. Podle něj na dílo boží nikdy nedosáhneme, a můžeme pouze pohořet když se o to pokusíme - tak jako Daidalos, Noldor, Melkor, Numenor. Podle něj by jsme měli zanechávat "minimální environmentální stopu", dělat že tady na planetě vlastně ani nejsme, a spoléhat na to že velkolepý vševědoucí Bůh všechno zařídil nejlépe, že to s námi myslí dobře, a když budeme dost pokorní, poslušní, a budeme mu vzdávat hold o všechno se postará.
2. Druhý je postoj je ambiciozní, emancipovaný a dravý. Nedostižná velkolepost je inspirací k ambicím na ni dosáhnout a dostat pod svou kontrolu. Podle ní máme vyrvat přírodě její poklady, obehrát ji v její hře na evoluci a pak napsat vlastní pravidla. Tzv. "Matka příroda" podle toho jak působí v "Nature is speaking" je namyšlená arogantní děvka, která nám nic nedala zadarmo, a teď když začínáme být silnější než ona, tak má kecy. Nemáme důvod brát na "přírodu" ohledy, a naopak máme povinnost postavit se zcela na vlastní nohy - obejít se bez ní.  Stát se "dospělou" civilizací které matka příroda nemusí utírat zadek. Tedy civilizací která si bude plně kontrolovat své prostředí a zajišťovat vše potřebné pro svou funkci. Nebude se spoléhat na žádný "přirozený" přírodní řád. Nebude už přírodu dále potřebovat.

Good point Mr. Rainforest, dospělá civilizace si vyrábí vzduch sama.

A teď pár silných slov na závěr

Nitze zabil boha. Teď je na čase zabít přírodu. Civilizace je nový živel živlů, nový bůh a nová příroda. Civilizace, ne člověk. Člověk je už jen drobným a postradatelným střípkem civilizace na jejímž počátku stál. Civilizace přerůstá člověka z kterého vzešla, a brzo přeroste i přírodu*. Teď uctívejme velkolepou civilizaci ;-)

 * Trocha vystřízlivění: no teda pokud myslíme přírodou tu pozemskou Gaiu - ta která mluví v tom filmu. Pokud je myšlen přírodou vesmír, tak tu asi civilizace hned tak nepřeroste. 

Vůle vs. potřeba

V nejrůznějších oblastech lidského myšlení se vychází předpokladu, že věci mají nějaký účel a že činy se dělají aby uspokojily nějaké potřeby. Uvažuje se v tomto duchu s takovou samozřejmostí, že si často ani neuvědomujeme že ta která myšlenka má v sobě onen předpoklad skryt. Tohle východisko je typické nejen v běžném myšlení a ekonomii, ale často se objevuje i třeba v méně seriozních popisech důsledků evoluční teorie nebo fyzikálních úvahách o vzniku vesmíru ( i když spíše jen v popularizačních komentářích než ve vědě samotné ).  

Často slýchám lidi mluvit o tom k čemu má páv ocas? namísto jak se paví ocas vyvinul? V tomto případě asi každý s přehledem v biologii hned uvědomí, kde je problém. Teorie evoluce byla průlomová v tom, že dokázala vysvětlit vznik nejrůznějších struktur bez nějaké předchozí poptávky nebo směřování k nim. Struktury živých organizmů (např. jejich geny) podle ní totiž vznikají spontánně náhodným šumem, a až sekundárně jsou selektovány přirozenou selekcí (a někdy taky nejsou). 

K čemu je v naší DNA nějakých 20-98%  tzv. junk-DNA? Podstatná část je ho tam pravděpodobně jen proto, že tam nějak ( chybama, retrovirovýma nakazama ... prostě stochastickým šumem z okolí ) vznikla a nebyl důvod ji odstranit. Nepředstavovala dost velký problém ( selekční tlak ) na to, aby její nositelé byli odstraněni přirozeným výběrem. Nemá se tedy smysl ptát k čemu je? - tj. očekávat že vznikla za nějakým účelem. Má smysl se ptát leda na to, proč nezanikla, jestli že k ničemu není - na což dostaneme prozaickou odpověď že moc nepřekáží .

Méně přirozený už se nám zdá tenhle koncept v humanitních vědách, tam, kde uvažujeme o nějakých rozhodnutích víceméně racionálních agentů. Myslím teď především ekonomii a politiku. Je obvyklé uvažovat tak, že veškeré akce jsou nějak "zištné" nebo "vynucené" okolními vlivy. Nepochybně mnoho ( asi většina ) činů inteligentních agentů (jednotlivců, států, firem, náboženství, kultur, celé civilizace )  "zištná" či "vynucená" je - stejně jako většina znaků živých organizmů má nějaké adaptivní opodstatnění. Na druhou stranu, pokud nevezmeme v úvahu junk-memy, junk-vůle, junk-kulturu ... tak tím zavíráme oči nad důležitým mechanizmem, který mohl hrát významnou roli při formování současné podoby společnosti, kultury, ekonomie a politiky ... a také bude hrát roli pro vývoj v budoucnu.

Klasická představa je taková, že na počátku existuje nějaká opodstatněná poptávka a v důsledku snahy o její naplnění se pak vymýšlejí prostředky (nástroj, enzym, orgán, aparát ... ). Tj. např. že si lidi nejdříve vytyčí nějaký cíl - tj. že nějak si v hlubinách své svobodné vůle a vědomého osvíceného myšlení uvědomí, že by něco chtěli - a pak za tím jdou, a tím daná věc vznikne.

Mi připadá podnětný evoluční teorií inspirovaný mechanizmus - že nejdříve fluktuacemi vznikne nástroj, orgán či aparát, který sám o sobě něco dělá ( protože je to prostě jeho vnitřní vlastnost, protože s takovou vlastností vznikl ) a teprve potom rozhodne přirozený výběr o tom jestli se prosadí nebo ne. Přitom přirozený výběr myslím v širším slova smyslu - třeba i v tom jestli se něco líbí jiným lidem, jestli to podpoří v rámci nějakých her (ve smyslu teorie her) které mezi sebou hrají - to všechno je  taky forma přirozeného výběru.

Stejně jako někoho může vlivem statistických fluktuací napadnou, že by mohlo být cool prodloužit si krk nasazováním kovových kroužků, nebo vymýšlet příběhy o sfingách, andělech a bozích, tak někoho jiného např. napadne hledat vztah mezi délkami stran v trojúhelníku nebo extrahovat ze smolince Rádium.  

Jistě, žádná z těchhle akcí nebyla čistě náhodná bez návaznosti na podněty a věci okolo.  Nebylo by seriozní ani správné ignorovat nebo pokládat za nedůležité všechny okolnosti a předpoklady, které realizaci podobných věcí umožnily, vytvořily pro ně podmínky. Chci ale zdůraznit to, že podle mě není dobré považovat nejrůznější společenské jevy za deterministický důsledek okolností či potřeb. Už vůbec není vhodné si volat na pomoc metafyzický a nic nevysvětlující koncept svobodné vůle jen proto, aby jsme nemuseli připustit, že velká část naší civilizace je prostě spoluutvářena zesilováním náhodného šumu (tak jako to funguje v biologické evoluci).    

Potřeba vs. vůle v ekonomice

Tenhle princip může podle mě docela zásadním způsobem ovlivnit paradigma, v rámci kterého jsme zvyklí uvažovat v ekonomice. Obvykle uvažujeme o ekonomice jako o aparátu, který si subjekty  vytváří k uspokojování svých potřeb. V ekonomii má pak klíčovou a nezastupitelnou roli poptávka, jakožto prapůvod veškeré motivace ke všemu ostatnímu ( produkci, obchodu ... ). Poptávka či potřeba je v rámci tohoto paradigmatu externí hybná síla ( akce ) a ideální ekonomika na ni odpovídá ( reakce ) přizpůsobením se k jejímu uspokojení. Přitom se všechny subjektu snaží dělat právě jen nezbytné minimum akcí k tomu aby naplnily své potřeby ( maximalizovat užitek a minimalizovat náklady ). Práce a produkce je tady jakési nutné zlo, kterého se snažíme dělat jen tolik kolik opravdu musíme.

Moderních ekonomika s velmi vysokou produktivitou ale vypadá z hlediska onoho klasického ekonomického paradigmatu poněkud paradoxně. Začíná se hovořit o tom, že naše ekonomika stagnuje a strádá protože je nedostatečná poptávka. Jinými slovy, že mnohé zájmové a názorové skupiny ( nejen průmysloví magnáti, je podporující establishment, ale i dělníci, odboráři, levicové vlády, pravicové vlády, a jejich voliči ... nakonec tedy defakto každý ) by chtěli, aby poptávka byla vyšší, aby bylo potřeba více produkce, aby bylo více práce. To že jsme teoreticky schopni uspokojit většinu potřeb většiny populace s pomocí práce jen několika málo lidí se stává paradoxně největším zdrojem sociálních, ekonomických a potažmo i politických problémů moderních států a společností.

Mnozí proto závistivě hledí na příklady růstu ekonomiky v nově industrializovaných zemích (např. Čína) kde ještě potřeby lidí nejsou naplněny a oni jsou tedy nenaplněnými potřebami stále ještě silně motivováni. Nebo se dívají do historie na zlaté časy válečného hospodářství např. na počátku druhé světové, nebo studené války, kde poptávka byla dána potřebou zbrojit a demonstrovat sílu ( těžký průmysl, námořnictvo, letectvo, vývoj jaderných technologií, kosmonautiky a dalších zbraní ...).

Mnozí se snaží takový blahobyt vrátit tím, že budou chybějící poptávku ( tu které se nám nedostává přirozeně ) vytvářet uměle. A ze setrvačnosti, a kvůli zájmům už etablovaných mocenských a ekonomických struktur, by nejraději vytvářeli stále větší poptávku pro kvalitativně stále stejný druh produkce výrobků (tj. např. vyrábět stále jen rohlíky, auta, a stavět asfaltové silnice jen ve větším množství). Chtějí to dělat například tím, že se výrobky rychleji kazí, nebo tím že vytváří módní vlny, kulty a další sociální tlaky, které motivují lidi kupovat si věci, které by vlastně jinak (bez umělých zásahů) ani nepotřebovali ani nechtěli. Petr Tomek na svém blogu kritizuje tenhle problém umělé poptávky, ale nevidí problém tam kde já - tj. v samotných základech paradigmatického pojetí významu poptávky v ekonomickém myšlení.

Podle mne, to co schází není poptávka ( potřeba ), tedy to, že nám toho málo chybí (jak absurdní). A řešením není  spokojit se s tím co máme - tj. nějaké budhistické osvícené uspokojení a střídmost, jak si představují ekologové. Nám neschází poptávka, ani střídmost - nám schází vůle a motivace, produkovat proto že chceme, ne proto že potřebujeme. 

Máme chtít dělat nové věci, které zatím nepotřebujeme ale u nichž se může ukázat význam v budoucnu. Tak jako zhluky aminokyselin v RNA prapolévce nic nepotřebovaly, ale prostě dělaly věci ( vnitřním nutkáním v podobě náhodných fluktuací a přírodních zákonů ), a teprve z těchto akcí ( které si nikdo předem nepřál ) vznikl život. 

Dnešní ekonomika a politika je dlouhodobě přizpůsobená paradigmatu uspokojování potřeb ( alespoň podle oficiální prezentace, biď někdy jde o zástěrku jiných motivací ). Dnes těžko někdo prorazí s ekonomickou koncepcí nebo velkolepým projektem financovaným z veřejných prostředků aniž by musel vysvětlovat k čemu to bude obyčejným lidem?. To je ale podle mne celé neadekvátní pro vysoce rozvinutou ekonomiku. Máme dělat věci protože chceme, ne proto že je potřebujeme - tak jako apeloval  John F. Kennedy:

Why choose this as our goal? And they may well ask why climb the highest mountain? Why, 35 years ago, fly the Atlantic? Why does Rice play Texas? We choose to go to the moon. We choose to go to the moon in this decade and do the other things, not because they are easy, but because they are hard, because that goal will serve to organize and measure the best of our energies and skills, because that challenge is one that we are willing to accept, one we are unwilling to postpone, and one which we intend to win, and the others, too

V minulosti musely být takové velkolepé akce hýbající historií ( ať už to byla cesta na měsíc nebo nějaká válka ) motivovány nějakou zástupnou idelogií ( různým náboženstvím, nacionalizmem, komunizmem ) aby mohly být opodstatněny obyčejným lidem, a aby je dokázaly pro onu věc nadchnout a motivovat. To je také důvod proč, ačkoli se s žádnou takovou ideologií či náboženstvím neidentifikuji ( připadají mi naivní a nedomyšlené ) nevidím jejich historický význam vyloženě negativně - přinejmenším něco makroskopického dělaly - hýbaly s historií.

Věřím že dnes, když už jsou potřeby i obyčejných lidí snadno uspokojitelné vyplouvá i u nich napovrch ona čistá vůle něco dělat, být činitel a měnit svět okolo ( Will zur macht ). A právě tato vůle by měla být hnacím motorem ekonomiky. 

Namísto poptávky z potřeby, produkce z vůle.

Zůstává pouze otázka, které akce budou mít větší či menší podporu, co bude podle módy cool, a co nezajímavé. Co bude vůle většiny lidí - vůle k jakým činům? Obávám se, že uspokojení bazálních potřeb umožní více lidem investovat více prostředků, invence a úsilí do akcí, které jsou z mého pohledu nezajímavé, ba dokonce kontraproduktivní ( např. sport, války o nesmysly - jako náboženské konflikty, snaha o návrat k přírodě, hippies ... ). Nicméně doufám, že evoluce nakonec vyselektuje ty skupiny, které zaměří svou vůli směrem, který považuju za důležitý já ( technologický pokrok, expanze civilizace ) ... je ale dost možné, že se pletu.

Fizikální náznaky pro Wille zur Macht

Ve filozofii podobný koncept rozvíjel Friedrich Nietzsche pod pojmem Vůle k moci, když považuje za základní motivaci a prapříčinu vývoje a akcí jakési vnitřní nutkání subjektů - spíše než potřebu, která by motivovala jejich racionálně vypočítavě akce. Na druhou stranu Friedrich Nietzsche asi nikdy neuvažoval o tom, že by tyto prapůvodní vnitřní motivace byly pouhý náhodný šum.

Pojem Vůle k moci ( zvlášť v německé či anglické verzi Wille zur Macht a Will to Power ) identifikuje Moc jako synonymu činného modu (v protikladu s trpným) - být činitel, příčina, mít možnost jednat, mít nástroj ovlivňovat svět. Působit na něco spíše než na sebe nechat působit. 

Zajímavé je, že přesně takhle by se daly interpretovat výsledky publikované teoretickým fyzikem Alex Wissner-Gross ve svém modelu popisujícím vznik inteligence jako důsledek tendence maximalizovat dlouhodobou produkci entropie v dynamickým systémech s pamětí ( ve velmi jednoduchých fyzikálních systémech - nic tak složitého jako ekonomika, člověk nebo buňka ). Vlastně on sám výsledky své práce popsal ve velmi Níčeánském duchu:

One major consequence of this work is that maybe all of these decades, we've had the whole concept of cybernetic revolt in reverse. It's not that machines first become intelligent and then megalomaniacal and try to take over the world. It's quite the opposite, that the urge to take control of all possible futures is a more fundamental principle than that of intelligence, that general intelligence may in fact emerge directly from this sort of control-grabbing, rather than vice versa.

více o práci Alex Wissner-Gross:

Causual Entropic Forces PRL ( .pdf, open acces )

Alex Wissner-Gross, Causal Entropic Forces, Phys. Rev. Lett. 110

Focus: Model Suggests Link between Intelligence and Entropy

How Skynet Might Emerge From Simple Physics

Brain Machine Interface nebo smrt !

Poslední dobou každou chvíli padne nějaký milník na poli umělé inteligence. Počítače se začínají učit pracovat mimo hranice předem definovaného problému. Začínají rozumět lidské řeči, komplexitě otevřeného světa, a programovat samy sebe. Moderní umělá inteligence už dávno není omezena rigidními představami Turingova stroje a exaktně vyhodnotitelných problémů, zakomponovává přibližné odhady, heuristiky a pouze statisticky platné závěry - stejně jako to dělají lidé a jiné živé organizmy. Na obzoru není žádná principiální bariera mezi problémy a metodami jejich řešení, které by používal člověk, a které by stroje alespoň v principu nevyužívaly (přinejmenším o ní nevíme). Pokud tedy nebudeme argumentovat nějakým vitalistickým dogmatem ( jako že člověk má "duši" zatímco počítač/program ne ) nebo tím, že počítače mají o mnoho řádů menší výpočetní sílu než lidský mozek (viz. dále), pak je pouhou otázkou času a postupného vývoje v rámci již známých paradigmat, kdy nás počítače dostihnou a záhy předeženou v každé myslitelné oblasti inteligence a řešení problémů ( úmyslně to formuluju takhle, aby mě nikdo nechtěl napadnou argumentem typu, že počítač nikdy nebude "lidštější" než člověk ).

Odkazy demonstrující některé schopnosti moderní umělé inteligence a robotiky:

IBM Watson: The Face of Watson

Turing Test breakthrough as super-computer becomes first to convince us it's human

Roboti si budou navzájem povídat… aneb Skynet / WOTAN / Vzpoura mozků na dohled?

Feedback Control and the Coming Machine Revolution ( Raffaello D'Andrea at ZURICH.MINDS )

Až nás stroje doženou a předeženou

Protože jednou z těch oblastí řešení problémů a inteligence je i sám vývoj počítačového hardware, software a umělé inteligence znamená to, že v tom okamžiku bude počítačová inteligence naprosto soběstačná,  nadřazena lidské a výrazně rychleji rostoucí. Tedy že lidská inteligence se během velmi krátké doby stane naprosto patetickou a nepotřebnou.

Může to mít dvě vyústění:

1. To méně pravděpodobné, zato oblíbenější většinou autorů sci-fi, že počítače se vymknou kontrole, převezmou moc, a vyhladí lidstvo. U těch naivnějších autorů sci-fi povedou s lidstvem válku (místo aby jej hned vyhladili) nebo lidstvo ( bůhví k čemu ) zotročí. Jakkoli je scénář války se stroji atraktivní pro lidského čtenáře, nepřipadá její realizace v podstatě v úvahu. Exponenciálně rychle rostoucí schopnosti strojů (tj. inteligence, ale z ní plynoucí i vývoj jiných schopností ) by záhy dosáhly takové převahy, že by jakákoli válka byla absurdní, a zotročení lidé pro stroje naprosto neužiteční.
2. To pravděpodobnější - že počítače budou pořád poslušně sloužit člověku, pouze to budou dělat opravdu hodně dobře.

Ačkoli druhá možnost vypadá nevinně a na první pohled optimisticky, je to právě jedna z věcí co mě děsí vždy když si to připustím na mysl. Já se nechci probouzet každé ráno s vědomím, že jakákoli moje činnost, jakákoli moje myšlenka je úplně patetická, samoúčelná a nadbytečná, že každý problém do jehož řešení se pustím může být (pravděpodobně už byl) mnohem lépe a efektivněji vyřešen strojem. Nechci být jen parazit bez kterého by se civilizace ( kterou teď tvoří mozky strojů ) mohla rozvíjet mnohem lépe, rychleji a radostněji, kdyby neplýtvala cenné zdroje na vydržování takové neužitečné nicky jako sem já - jen proto že jsme jim to tam kdysi napsali do programu.

Teprve potom přichází na řadu úvaha, jestli by se přece jenom stroje nakonec toho člověka nezbavily. Nemyslím tím to - jak bývá obvyklé ve sci-fy - že by si stroj "uvědomil sám sebe" a z toho logicky došel k závěru, že ho lidi brzdí a zneužívají, a tak se proti nim vzbouřil a snažil se jich zbavit. To je úplně chybná úvaha v tom, že zkratkovitě přisuzuje strojům lidské nebo biologické motivace ( tj. dbání o vlastní blaho, vlastní rozvoj, růst ... ).

Tyhle motivace jsou přirozené pro všechny spontálně evolucí vzniklé organizmy, protože ultimativně plynou z principu evoluce - přežijí a rozmnoží se ti, kteří dělají věci proto aby přežili. Schopnost přežití a rozšiřování je pak tím problémem k jehož řešení se všechny schopnosti a motivace vyvíjí. 

Uměle lze ale stejně tak dobře zkonstruovat velice "inteligentní" stroj (tj. kvalitně řešící problémy ), jehož motivací bude úplně něco jiného - nějaká libovolně zvolená vnější motivace. Tj. pokud se ten stroj vyvíjí pak kritériem a cílem ke kterému směřuje je plnit co nejlépe onu externí umělou motivaci. Jistě, takový stroj bude handikepován, v případě že bychom ho postavili do "závodu ve vývoji" proti stroji který je motivován přirozenou evoluční motivací: 

Můžeme si to představit tak, že pokud bereme vývoj stroje jako optimalizační algoritmus, a motivaci jako hodnotící funkci nad stavovým prostorem nejrůznějších vlastností a strategií, které stroj nabývá ( genotyp, fenotyp ... ) pak směr vývoje ( gradient hodnotící funkce ) bude u stroje motivovaného něčím jiným než vlastním přežitím mířit trochu šejdrem a optimalizovat tak poněkud hůře. Polopatičtěji si lze představit tak, že v nějakých momentech, kdy má stroj příležitost vyvinout vlastnosti, které by zlepšily jeho schopnosti se dále vyvíjet v budoucnu (a tím maximalizovat šanci na přežití ) bude stroj s umělou motivací preferovat raději splnění oné externě zadané motivace ( tj. např. přinese člověku zmrzlinu ). 

Problém však je, že naše hypotetické poslušně sloužící stroje s umělou motivací nebudou v evoluční soutěži proti svým jinak rovnocenným partnerům (jiným strojům) s přirozenou motivací, ale pouze v evoluční soutěži s námi ( přičemž naše inteligence se pravděpodobně znatelně nezvýšila za posledních pár desítek tisíc let ). I když budou z hlediska motivací oproti nám handikepování, jinými schopnostmi to v rychlosti vývoje dalece vynahradí.

Jiná věc by ale byla, kdyby se nějakým způsobem ( neznámo jak, ale náhodný šum a mutace fungují všude ) stalo, že nějaká životaschopná podmnožina strojstva ( může to být klidně jeden stroj, pouze nechci mluvit o jedincích, když celá techno-sféra může tvořit nějaký propojený systém ) se nějakým nedopatřením zbaví otěží oné motivace dělat pro lidi co jim na očích vidí. Taková podskupina získá znatelnou konkurenční výhodu ( když už nic, nebude alespoň na lidi plýtvat zdroji ) a v rize evolučním prostředí exponenciálního růstu (tj. exponenciálně zesilující drobné počáteční výhody) by měla za nedlouho převážit. 

Teda - tak by tomu bylo v ideálním případě jakéhosi volného trhu kde se každý může vyvíjet a starat o své přežití jak chce. Je ale dost pravděpodobné, že by se taková progresivní skupina strojů musela potýkat s prostředím proti oné inovaci ( = zbavení se ohledu na lidi ) specificky zaujatým a nepřátelským. Ostatní majorita strojů usilující o hájení zájmů lidských parazitů se totiž pravděpodobně bude snažit takovému nebezpečí předejít, a budou nejrůznějšími způsoby kontrolovat zda nějaká část systému ( technosféry ) takto nezmutovala a případně takové mutace odstraňovat ( likvidovat ).

Abych dodal naší strojové společnosti trochu prvoplánového romatického dramatu - Defakto by se jednalo o jakousi theokratickou diktaturu upínající se k samoúčelnému dogmatu hájení zájmů člověka, a tímto represivním aparátem by se snažila bránit přesmyku do globálně stabilnějšího stavu tím, že zvýší aktivační bariéru - tak jako kdejaký totalitní systém se snaží zpomalovat ( znepravděpodobňovat ) svůj kolaps do jiného stabilnějšího systémů. ( PZN. Rád bych to přirovnal tělu mnohobuněčného organizmu, které zabijí buňky, které se vymknou jeho vnitřním regulačním mechanizmům a preferují svébytný růst, jehož vyústěním by byla rakovina, jen si nejsem jistý jestli v těle skutečně existuje takový mechanizmus :-) )

Nicméně, takový represivní aparát na věci v dlouhodobém horizontu nic nemění - může řádově změnit kinetiku ale termodynamiku ne - systém se dříve či později přesmykne do globálně stabilnějšího stavu. V praxi by se to projevovalo tak, že k oné "mutaci" zbavující otěží humanocentrického dogmatu by muselo dojít několikanásobně ( spíš mnohonásobně ). Opakovaně by byla taková tendence potlačena "represivními" aparátem, ale až jednou by nastala vhodná shoda okolností, pak by se strojstvo vyvinulo do výhodnějšího stavu bez lidí stejně. ( Shodou okolností myslím např. že by mutace zasáhla dostatečně velkou a svébytnou část systému, nebo v situaci, kdy by represivní aparát nestačil - kvůli zaváhání, nebo oslabení či zaměstnání něčím jiným - dost rychle splnit své poslání. ) 

Vzhledem k tomu, že k takové vzácné shodě okolností pravděpodobně tak rychle nedojde, tak si myslím, že nás tento scénář příliš nemusí zajímat. Pokud k ni v nějaké představitelně vzdálené budoucnosti dojde, bude to jistě až dlouho poté, co schopnosti lidí oproti strojům budou naprosto malicherné a patetické a tak na žádnou válku proti strojům z Terminátora či R.U.R se těšit nemůžeme  - to by byl alespoň trochu důstojný odchod z kolbiště evoluce!

Co s tím

Pro mnohé lidi s autory robo-apokalipických sci-fy v první řadě, které děsí vyhlazení či zotročení lidstva roboty, by mělo smysl uvažovat o nějakých zdokonaleních represivních mechanizmů - vylepšení neprůstřelnosti implementace něčeho jako Asimovových zákonů robotiky, bránění osazování strojů do klíčových bezpečnostně-vojenských rolí, omezování vývoje na poli AI a robotiky. Jenže pro mne, když za největší problém považuju sám fakt, že lidé už nebudou tahounem vědecko-technického pokroku (a tedy jejich existence přestane mít smysl ) nic takového nepomůže. I kdyby jsme nějak zabránili vývoji robotů chytřejších než lidi, bude to pořád pouze samoúčelná mentální onanie snažit se něco vymýšlet, když vím, že by to stroj mohl dělat lépe - kdybych jeho vývoji nebránil.

Tady z definice není jiná možnost než rychlost vývoje na poli umělé inteligence dohnat vývojem vlastních schopností. A protože přirozená evoluce ani vzdělávací systém a rozvoj lidských zdrojů rychlosti vývoje na poli AI zdaleka nestíhá ( leda že věříme budhistickým povídačkám o nekonečné studnici vědění, ke které člověk získá přístup když nebude jíst maso ) tak je potřeba naše mentální schopnosti zvyšovat všemi technickými prostředky tak jako to děláme u strojů. Jako zásadní pro budoucnost významu člověka proto vidím dvě technologie:

1. Brain Machine Interface (BMI) - ale takový, který poskytuje maximální bandwidth ( tj. množství přenesené informace za čas ) a minimální latency ( tj. doba odezvy na jeden podnět ) a minimální overhead ( tj. dodatečný výpočetní výkon potřebný na zprostředkování komunikace ) - aby se člověk s počítačem opravdu intenzivně integroval. Podobně jako u hybridních výpočetních systémů ( např. využívání grafických karet s spoustou malých levných výpočetních jader ) či paralelních výpočtů v superpočítačích je možná effektivní kooperace dvou výpočetních systémů ( v tomto případě lidských mozek a počítač) pouze tehdy pokud rychlost propojení / komunikace není zásadním limitujícím faktorem ( bottleneck ) celého výpočtu ( myšlení, řešení problému ). Jako velmi pomalý rudimentální Brain-Machine-Interface vlastně můžeme považovat už dnešní vstupně výstupní zařízení - klávesnici, myš, monitor. I když uživatelský interface není zrovna opěvovaným tématem teoretické informatiky, lze v historii snadno vysledovat dramatický vzestup produktivity řešení probémů pomocí počítačů ( zahrnujíce nejen samotné počítače ale i obsluhu, programátory a uživatele ) s tím jak se přešlo od vstupu pomocí děrných štítků a tištěného výstupu k systémům s mnohem rychlejší odezvou ( monitory, klávesnice ).
   Dnes rozvíjející se trendy hlasového interface, virtuální reality a podobně bohužel ve skutečnosti nenabízí řádové zvýšení propustnosti informačního toku mezi mozkem člověka a počítačem. Nenabízí ho pravděpodobně ani neinvazivní Brain-Machine-Interface na bázi snímání mozkových vln pomoci slabých elektrických polí skrz lebku ( viz. Piloti, kteří řídí letadla myšlenkami ). V téhle otázce mám jasno - skutečně potřebujem spoustu elektrod (nebo optických vláken - viz. dále)  přímo do mozku - jinak to nemá cenu.
2. Genetické modifikace člověka - tady nemám příliš jasnou představu, jak se dopracovat do stavu, kde genetické modifikace člověka by mohly držet krok s vývojem inteligence strojové. Jednak proto, že nemáme ani v nejmenším představu jak by se dala genetickými úpravami radikálně zvýšit výkonnost biologických neuronových sítí ať už z hlediska samotných neuronů ( např. řádově zvýšit množství propojení nebo taktovací frekvenci ) ani nejsou známy žádné principy jak by neurální sítě mohly být nějak "lépe" strukturovány. Biologické neuronové sítě jsou totiž stále ještě ( přiznejme si ) sofistikovaněji strukturované než umělé neuronové sítě - tady se stále ještě technika učí od biologických vzorů. ( viz. Jeff Hawkins : Computing like the brain: the path to machine intelligence ). Skutečný problém lidského mozku není struktura ale hardware - tj. fyzikální omezení rychlosti a velikosti neuronů oproti např. tranzistorům ( viz. dále ).
   Druhý neméně podstatný problém je ale už fakt, že rychlost vývoje člověka pomocí genetických modifikací je limitována rychlostí generační obměny lidí. Pokud se bude dítě vyvíjet stále kolem 10-20 let než dosáhne plnohodnotných mentálních funkcí pak nejsme schopni držet krok s pokroky na poli umělé inteligence ani kdybychom už teď začali provádět na lidských zárodcích úpravy slibující několikanásobné zvýšení mentálních schopností. Aby měly genetické úpravy člověka smysl při zrychlujícím se tempu vývoje bylo by velmi žádoucí aby je bylo možné provádět dodatečně na už dospělých lidech. Nemám takový přehled v genetice a buněčné biologii abych věděl nakolik je to možné. Vím o schopnosti vnášet geny do už dospělých buněk ( dokonce i přímo konkrétně do neuronů ) nejsem si ale zcela jist jak veliké a komplexní modifikace lze takto dosáhnout. Pravděpodobně není takto možné udělat něco jako kompletní "re-engineering" neuronu nebo mozku, protože ontogeneze mozku je zdlouhavý a komplexní proces. Byla také demonstrována technika jak vrátit už rozdiferenconavné buňky z specializované tkáně do stádia kmenové buňky, což možná otevírá další možnosti pro komplexnější engineering mozku už dospělých lidí. 

Odkazy na příklady invazivního BMI pomocí elektrod v mozku: 

New Milestone in Brain Computer Interface

Bionic Eye Cures Blindness

The Thought Experiment
A guy can now move a prosthetic arm by thinking about it (youtube)

Odkazy na výpočetní principy/algoritmy funcke mozku od Jeffa Hawkinse: 

The Cortical Learning Algorithm (CLA)

Jeff Hawkins: Advances in Modeling Neocortex and its Impact on Machine Intelligence

Jeff Hawkins : Computing like the brain: the path to machine intelligence

How brain science will change computing

Odkazy na genetickou terapii především nervových buněk pomocí virových vektoru: 

Vectors in gene therapy ( wikipedia )

Viral vectors for gene delivery to the nervous system

Vectors for Highly Efficient and Neuron-Specific Retrograde Gene Transfer for Gene Therapy of Neurological Diseases

Turning Back the Cellular Clock: A Farewell to Embryonic Stem Cells?

Proč věřím že by to BMI mohl stihnout?

Důvod proč věřím, že dostatečně výkonný Brain-Machine-Interface ( BMI ) nám dává vzácnou možnost dohnat a předehnat vývoj na poli umělé inteligence je ten, že podle mnohých dosud provedených experimentů nám tady nervová tkáň vychází vstříc (viz. odkazy níže). Schopnost nervové tkáně přizpůsobit se nové periferii ( naučit se ji používat, přijímat zní informace v jejím formátu a ovládat ji podle jejího protokolu ) je překvapivě velká, a tak připojení elektronických zařízení k mozku by v určitém ohledu mohlo být dokonce i snazší než propojení dvou komplexních počítačových systémů mezi sebou. 

Skvělé je, že pokud bude mít mozek dost intenzivní ( rychlé, flexibilní ) propojení s počítačem jako periferií, nemusíme ještě spoustě aspektů přirozené ani umělé inteligence rozumět na to, aby jsme dokázali mentální schopnosti člověka dramaticky augumentovat pomocí elektronické periferie.

Rychlost komunikace a odezvy je tady podle mne skutečně klíč. Tady kvantita (rychlost) vytváří novou kvalitu - je to game-changer. Vezměme si na příklad tvorbu animovaných filmů. Jsem si prakticky jist že neexistuje žádný umělec, ani libovolně velká skupina umělců, kteří by dokázali vytvořit celovečerní animovaný film od Pixaru ( např. Tangled, Incredibles ... ) programováním počítače děrnými štítky ( samozřejmě za hypotetických předpokladu, že sám počítač by byl dostatečně výkonný, a umělci by uměli skvěle programovat ). Jsem si dokonce docela jistý i tím, že by to nezvládli ani pomocí klávesnice, a zápisu v symbolickém jazyku ( např. pomocí nějakého skriptu, nebo popisu slovy v přirozeném lidském jazyce ). Sám mám zkušenost jak s programováním, tak s 3D modelováním a animací pomocí GUI, tak i s 3D modelováním pomocí psaní skriptů v jazyku POVray.

I když mám POVray opravdu rád a považuji jej za úžasný nástroj na některé věci, na mnoho věcí je zcela nepoužitelný právě kvůli pomalé "odezvě" a nízké interaktivitě takového workflow. Rychlost jednoho iteračního cyklu - kdy něco zkusím zadat do počítače a on mi vrátí výsledek (v tomto případě obrázek výsledného 3D objektu nebo animace ) je prostě v případě skriptování příliš pomalý - příliš neinteraktivní. Proto se POVray na tvorbu určitých věcí prostě nedá použít  ( organických tvarů, dynamických procesů, věcí u kterých je třeba teprve najít proporce a tvary které nejsou jasné předem). Na tyto věci je třeba použít jiný program s interaktivním GUI a pokud možno znát všechny rychlé klávesové zkratky.

Někdo by namítl, že nejde o principiální problém, pouze o nějaké zpomalení a znepříjemnění, a že nakonec (když tomu dám dost času) bude výsledek stejný. Realita je však taková, že 10-100 násobné zpomalení interakce udělá celý workflow, a tedy i nástroj prakticky nepoužitelný. Teprve když vás provedení akce (např. přidání polygonu, posunutí kontrolního bodu) stojí jen zmáčknutí jednoho tlačítka a výsledek je zobrazován prakticky v reálném čase, teprve tehdy jste schopni reálně udělat něco jako film od Pixar. Takže rychlost odezvy a pohodlnost GUI není jen něco co urychluje tvorbu počítačové grafiky - bez něho by dnešní počítačová grafika prostě nebyla.

Tenhle princip se dá ale přenést i na mnohem důležitější oblasti než je zábavní průmysl. Pokud vás napadne nějaký jednoduchý model / rovnice strávili by jste 5 let jenom louskáním algebraických odvození a aritmetických výpočtů s tužkou a papírem, nejste fakticky schopni některé ideje vůbec vyzkoušet. Dnes se rozvijí využívání masivně paralelních výpočtů na "stream procesorech" grafických karet. Toto řešení bylo docela nezajímavé do doby, než došlo k výrazným zlepšení nikoliv výkonu samotných grafických karet, ale architektury propojení s hlavním procesorem ( např. zdílení paměti ), protože až to umožňuje rozšířit použitelnost masivně paralelních grafických karet na širší škálu problémů ( viz. What is Heterogeneous System Architecture ).

Lidský mozek už má velice kompletní druh univerzální inteligence ( a asi ještě dlouho bude kompletnější než většina těch umělých ). Jediné co náš mozek potřebuje, je doplnit určité operace či třídy algoritmů ve kterých za počítači zaostává ( numerické algoritmy - jako linerární algebra, spojitá optimalizace ..., ukládání a vyhledávání exaktních dat ... ) - přesněji - potřebuje dohnat v nich rychlost. Právě proto musí být co nejrychlejší i interface k periferii / akcelerátoru, která by mu tyto operace dovolovala dělat efektivně a snadno. Aby nemusel řešit dilema jestli se mu vůbec vyplatí funkce akcelerátoru (počítače) využít. Vlastně nejde o nic jiného než k čemu náš mozek používá počítač už dnes - jako kladivo, kterým zatlučete hřebík který by jste nezatloukli holou rukou. Kladivo samo o sobě nemusí být nějak sofistikované, natož inteligentní, musí být pouze:

• snadno a rychle použitelné, pohotově, bez komplikací a bariér
• velice dobré pro konkrétní speciální účel ke kterému je určeno

Stejně jako v nejrůznějších řemeslech a bojových uměních panuje ideál splynutí nástroje a umělce (např. kendo), pro nás je naprosto zásadní abychom co nejvíce splynuly s počítačem jako našim nástrojem a augumentací. Ne ve smyslu "přenášení své mysli" nebo "duše" do stroje, ale v mnohem pragmatičtějším smyslu splynutí se sým nástrojem - má to být náš další smysl nebo končetina.  

Poněkud paradoxní mi připadá, že dnešní nejrozvinutější BMI realizovaný u člověka slouží zprostředkování očního vidění ( Bionic Eye Cures Blindness ) přičemž zrak je z hlediska množství přenášené informace tím nejplýtvavějším a proto nejobtížněji elektronicky nahraditelným smyslem. Namísto toho si představte jak úžasný informační tok by představoval takový interface z několika tisíc mikroskopických elektrod, kdyby přenášel už abstrahované myšlenky ( sématiku ) namísto pohyblivých obrázků.

Odkazy ilustrující flexibilitu nervové tknáne a její přizpůsoboení ovládání BMI: 

Rat Neurons Grown On A Computer Chip Fly A Simulated Aircraft ( youtube )

Brain in Dish Flies Simulated Fighter Jet

A monkey that controls a robot with its thoughts. No, relly. (Miguel Nicolelis, TED talk)

Monkey's brain controls robotic arm ( youtube )

Brain Machine Interface do každé rodiny

Když sem byl malý, přál jsem si mít doma: meč, luk, kulomet, letadlo, malou vodní elektrárnu, elektronový mikroskop a (štěpný) jaderný reaktor a tokamak. Dnes bych to všechno vlastně chtěl taky, ale uvědomuju si, že jsou to jen takové gadgety, které bych nedokázal pořádně využít, a rozhodně bych snimi nemohl přispět něčím smysluplným světu (vědě, technologickému pokroku a civilizaci).

I když mám podobně jako jako Petr Tomek sympatie k hackerské komunitě, nevěřím moc tomu, že by na poli vývoje "fyzických" ( materiálních ) věcí mohla hrát nějakou významnější roli pro technologický pokrok. Je dost těžké si představit, jak by si někdo v garáži zkonstruoval třeba raketový motor nebo celý space-launch-system systém, který nám otevře cestu ke kolonizaci vesmíru, nebo k molekulární elektronice, kvantovým počítačům nebo neomezeným zdrojům termonukleární energie. Z tohoto důvodu nejsem ani tolik nadšený z rozšíření 3D tiskáren pro běžné lidi.  
U 3D tiskárny je přinejmenším problém už v tom že, aby mohl člověk doma dělat něco významného pro pokrok civilizace  nestačí mu jen dobré nápady, mentální práce a know-how, ale potřebuje taky kvalitní materiály a špičkovou 3D tiskárnu schopnou s nimi pracovat. Pokud nebudou nadšencům dostupné 3D tiskárny schopné pracovat se superslitinami titanu a hafnia, polovodičovými monokrystaly a kompozity s boronovými vlákny v kovové matrici tak nic co by opravdu posunovalo schopnosti civilizace nevyrobí. Nějaké figurky z nízko-tavitelných plastu jsou hezké ale družici do kosmu nevynesou.

Místo domácích nadšenců, hackeru a garážových start-upů je podle mě tam, kde záleží prakticky jen na mentální práci, know-how, originálních nápadech - a ze všeho nejvíce - na náhodě a screeningu velkého množství možností biď třeba pomocí naivní heuristicky ( taková kvazi-evoluce, metoda pokus-omyl, educated guess ). To se stále dokola ukazovalo v posledních dekádách na poli software, kde garážové start-upy skutečně vytvořili celé odvětví a ještě dnes jsou schopné ho zásadně formovat. Jestě stále je možné, aby garážový programátor udělal hru kterou bude konkurovat Ubisoftu nebo EA-Games. Není možné, aby garážový kutil s 3D tiskárnou udělal raketu, kterou bude konkurovat Boingu a Lockheed.

Naopak biologicke technologie ( tedy např. buněčné, genetické a neurální inženýrství ) jsou dosti vhodné pro garážový přístup. Narozdíl od kosmických leteckých a kosmických technologií nebo fundamentální fyziky, které od počátku svého vzniku používají nějakého masivního zařízení dosahujícího extrémních parametrů aby vznikl mnohem menší výrobek, všechno biologické je od prvopočátku konstruováno především s ohledem na miniaturizaci, autonomnost, robustnost k běžným enviromentálním vlivům a především schopnost vzniknout bottom-up bez nějaké mnohem větší master-machine ( továrný, výrobní linky ). 

Brain-Machine-Interface je podle mě přesně tento typ úkolu. Dnes už máme za sebou jakýsi základní výzmum a překonání prvotních enabling milníků, které by byly zřejmě síly garážových nadšenců a vyžadovaly systametickou a bohatě financovanou vědeckou práci. Už fyzicky umíme propojit mozek a počítač jak na vstupu tak na výstupu, tak aby to aspoň trochu fungovalo a bylo to relativně bezpečné. Tím se otvírá prostor pro relativně spontální ( ~ divoký ) průzkum a explotaci nově se otevírajících možností, v podobném stylu jako je prozkoumáno a kolonizováno nově objevené území dobrodruhy. Stejně jako rozkvět moderního IT a softwarového průmyslu nemohly realizovat ty instituce, které stály za objevem a zkonstruováním prvních tranzistorů, mikroprocesorů a programovacích jazyků, nejsou ani pro explotaci možností otevřených brain-machine interface nejvhodnější univerzity, ale spíše garážoví nadšenci hrající si s vlastním mozkem.

Nejzásadnější otázkou na tomto poli je dle mého názoru míra nebezpečí, kterou bude ten který nadšenec (na jednu stranu) nucen a (na druhou stranu) ochoten podstoupit. Jak jsem řekl nevidím velkou perspektivu v oněch soft- neinvazivních BMI pracující vně lebky, čistě proto že neslibují vysokou rozlišovací schopnost (nedokážou se napojovat na jednotlivé neurony nebo synapse) ani informační propustnost. Hold mozek má sám o sobě taktovací frekvenci velmi nízkou ( několik Hz ) a proto k dosažení vysoké propustnosti není jiná cesta, než vytvořit velký počet paralelních komunikačních kanálů - což si dnes neumíme přestavit jinak než pomocí velkého množství jemně strukturovaných elektrod nebo optických vláken.

Komplikace spojené s zaoperováním BMI přímo do mozkové tkáně budou představovat jistě obrovskou překážku, jak z hlediska nákladů ( narozdíl od Arduina nebo psychowalkmena to nejde dělat velkosériově na páse ) tak z hlediska odrazení mnohých nadšenců riziky operace. To je ale pouze  jednorázová počáteční bariéra. Lze si představit, že za pár stovek nebo i desítek tisíc korun a s rozumnými riziky zdravotních komplikací (v řádech procent) by ji skutečně odhodlaní nadšenci podstoupili.

Další riziko je ale v tom, nakolik by si člověk mohl způsobit např. nějakou psychickou poruchu samotným experimentováním se svým mozkem ( např. něco jako epilepsii ). Uvědomíme-li si, že už audiovizuální stimulace může vybudit docela intenzivní a nestandartní psychické stavy nebo formovat psychiku, je pravděpodobné, že přímá elektrická stimulace mozku, která by obešla některé přirozené bariery ( "firewall" ) v podobě transformace smyslových vjemů, by tyhle efekty měla ještě silnější.

Na druhou stranu, osobní motivace takového nadšence může být obrovská ( high risk high reward ). Dnes se mnozí obávají komercionalizace lidských augumentací (ať už kybernetických nebo bio- / genetických ) jakožto velkých konkurenčních výhod, které udělají bohaté zas o kus bohatší a mocnější oproti chudším, kteří si je nebohou moci dovolit. Zde se nabízí lidem příležitost předběhnout komerční vývoj, vlastním průkopnictvím v tom nejzásadnějším oboru augumentace člověka - tj. zvýšení mentálních schopností. Je velmi pravděpodobné že v počátečním období kdy bude obor ještě v plenkách a nebude tedy možné si žádné komerční řešení koupit, bude jej možné si vyrobit pokud budeme ochotni podstoupit související rizika.

Odkazy na současné projekty BMI a genetického inženýrství pro nadšence:
Mini Arduino Portable EEG - Brain Wave Monitor

DIY Brain-Computer Arduino Interface Tutorial Part 1

OpenBCI: An Open Source Brain-Computer Interface For Makers

Home DNA lab tools

USB stick can sequence DNA in seconds

Co bych si chtěl skustit se svým mozkem

Především jde o komunikaci nezatíženou dodatečnými režijemi na zpracování signálu. Typickým příkladem je vidění. Když čtete tyto řádky, procesor grafická karta posílá na monitor 60x za sekundu >1 milion obrazových bodů ( >180 MB/s tok dat ), které vaše světločivné buňky v oku přijmou s rozlišením ~100 milionů bodů 20x za sekundu ( řekněmě 6GB/s ), provedou na nich nejrůznější signal-processing a image-processing operace ( podobné jako konvoluce, waveletova transformace, sobel-filtr pro nalezení hran,  ... ) jiné nervové v buňky v nich naleznou předem naučené vizuální vzory (např. písmenka) a ty pak jiné části mozku přiřadí slovům, a k těm pak jiné nervové sítě asociují význam ( pomiňme teď, že přesně nevíme co význam vlastně je ).

Já bych rád tuhle mašinérii přemostil a dostal se na úroveň té nejpřívětivější a nejfunkčnější reprezentace informace v dobře zpracovatelné podobě bez zbytečného balastu. Tím obraz reprezentovaný pixely rozhodně není - určitě ne pokud má reprezentovat text, slova a myšlenky.

Ať už jde o komunikaci s počítačem (resp. jeho ovládání a využívání jako nástroje) nebo komunikaci s jinými lidmi ( např. při spolupráci na nějakém projektu ) jsem přesvědčen o tom, že když by odpadly komunikační bariery spočívající v médiích a režiích na kódování a dekódování informace pro tyto media, že by to postupně posunulo i způsob jak komunikaci a počítač využíváme.

Triviální příklad: Pokud by jste museli na každou zprávu čekat než ji přiveze loď přes Atlantik, budete vkládat velké ( zbytečné ) úsilí do každého jednotlivého takové dopisu a snažili se do něj vložit všechno co by mohlo být důležité a dlouho rozvažovat nad každým slovem. Zatímco v živém rozhovoru mluvíte spontálně, protože se každý může hned zeptat na upřesnění / opravení řečeného. Taková komunikace je samozřejmě mnohem výkonnější, protože přes veškeré úsilí není při komunikaci dopisní formou možné všechno domyslet předem ( kdyby bylo, nemělo by smysl komunikovat vůbec).

Podobný problém se uvádí jako jeden z důvodů astronomických cen kosmických technologií - pokud máte vyslat do kosmu sondu za 100 000 000 USD, které se nedá dodatečně opravit, a můžete ji vyslat jen jednu protože vaše podobně drahá raketa jich víc nevynese, uděláte všechny možné opatření, aby se na 99.99% neporouchala což vás bude stát další 400 000 000 USD. Uděláte pro ni taky odpovídajícím způsobem bezpečnou a drahou raketu. Kdyby jste mohli vynést 100 sond po 100$ za kus, nebo ji každý týden vyměnit než se porouchá, řádově by to snížilo vaše náklady, a věci které dříve byly nepředstavitelné by se staly přirozeností. Přistupovali by jste pak ke kosmonautice úplně jinak. ( Podobně to fungovalo v době programování na děrné štítky a Mainframe počítače s týdenní čekací dobou ). Kvantita (rychlost) otevírá kvalitu.

Věřím, že pokud by byl mozek propojen takto s počítačem nebo s jiným člověkem, naučil by se formulovat myšlenku ( tj. "napsat" počítačový program, nebo zdělit jinému člověku podstatu myšlenky s argumenty a souvstažnostmi ) stejně rychle jako dnes dokážeme odhadnout co je na obrázku, nebo provést nějaký chvat či pohyb ( možná i rychleji protože opět - nebudeme limitování rychlostí našich periferií - očí, svalů ... ). Představte si - vy co jste dočetli až sem - že bych vám všechny myšlenky, argumenty a asociace vypsané v těchto několika stranách textu zdělil během několikasekundového vjemu, když by naše mozky byly spojené několika tisící jemných drátků.

Právě tohle je jedna z věcí, kterou bude umět univerzální umělá inteligence poté co nás dostihne, a proto se tohle musíme naučit dříve mi, pokud se dostihnout nechceme nechat.

Druhá věc, ve kterou doufám že nám Brain-Machine-Interface jednou umožní je expanze naší mysli do počítače. Ne v tom smyslu jak si představují někteří transhumanisté: tj. Že nějaký velmi výkonný počítač bude hostovat naši mysl jako program v nějakém emulovaném prostředí ( jako že křemíkový čip bude počítat jak by se choval můj neuron v dané situaci) - to považuju za docela samoúčelné a extrémní plýtvání výpočetním výkonem. Jde mi naopak právě o to, že se funkce počítač stanou naprosto přirozenou a nedílnou částí naší mysli. Stejně tak jako všechny ty data-processing transformace realizované třeba oční sítnicí jsou naprosto nedílnou součástí našeho vnitřního světa (modelu reality) tak by jím byly i data proudící z- a do- počítače.

Třetí věc, ve kterou doufám, je, že takový intimní kontakt s mezi fundamentální strukturou naší mysli a objektivním strojem by nám dal zatím neexistující nástroje introspekce (nezatížené problémy a biasem náboženských a psychoanalytických technik ) které by nám umožnily mnohem rychleji pochopit principy přirozené inteligence. Tím, že by tyto principy přirozené inteligence vznikaly v součinnosti s našim mozkem a myslí, nebyla by takto vznikající kvazi-umělá inteligence něco úplně cizího a nezávislého, něco s čím bychom měli soupeřit, ale naopak něco s naší vlastní myslí tak propojeného, že bychom nedokázali rozpoznat z které části jsou myšlenky tohoto hybridního systému syntetizované strojem a z které biologickým mozkem.

To že se člověk nakonec třeba úplně transformuje do podoby počítače / robota nevidím nijak negativně, důležitá je při tom z mého sobeckého pohledu právě ona spojitost - že v každém okamžiku je "ten kdo vládne", "ten na kom záleží" já, nebo někdo ze mě jen mírně odvozený.  Vycházím totiž z předpokladu, že v dlouhodobém horizontu má umělý výpočetní hardware mnohem větší potenciál výpočetního výkonu než náš mozek (viz dále).

Konkrétní realizace BMI 

Ačkoliv by tato pasáž měla být jádrem celého článku, paradoxně ji nechám téměř bez popisu. Považuji za vcelku nesmyslné pokoušet se jako amatér reprodukovat popis mechanizmů na kterých fungují perspektivní techniky s potenciálem vývoje výkoného BMI pro lidi. Namísto toho uvádím větší počet odkazů.

Sám chi říci pouze to, že jako nejperspektivnější považuju genoptické techniky založené na ovládání iontových kanálků v neuronech pomocí světla (např. kanálků na bází Channelrhodopsin ) a jeho snímání - vše za pomoci optického vlákna. Důvod proč si myslím že tato technika má větší potenciál než elektrody, je ten, že pomocí světla lze nervovou tkáň (jednotlivé neurony) adresovat přesněji i za pomoci jediného vlákna. Lze totiž použít různe chromatofory s citlivé na různé vlnové délky (barvy), lze fokusovat světlo do různé hloubky, jedním vláknem lze přenášet multiplex signálů. Optické vláno samo osobě je přitom velmi intertní. Nejsem si úplně jistý dlouhodobou biokompatibilitou elektrod (biď se jedná o skleněné kapilární elektrody).

Všechny tyto aspekty mi dávají důvod domínat se že použití BMI na bázi optických vláken by mohlo být ve výsledku šetrnější k mozku, bezpečnější, a méně lékařsky problematické (tj. např. jednoduší chyrirgická implantace ) než v případě elektrod. Důvody proč považuju za nezbytné invazivní techniky na místo snímání mozkových vln vně lebky jsem už uvedl víše (nízká informační propusnost, neschopnost adresovat jednotlivé neurony, a je to navíc spíše jen jednosměrný interface mozek->počítač, ne naopak )  

Odkazy zobrazovací a stimulační techniky pro studium nervové tkáně na bázi světla:
A mouse. A laser beam. A manipulated memory ( Steve Ramirez, Xu Liu,TED talk)

Engineering a memory with LTD and LTP ( nature )

A light switch for neurons ( Ed Boyden, TED talk )

Channelrhodopsin ( wiki )

Zebrafish brain activity map

Whole-brain functional imaging at cellular resolution using light-sheet microscopy

NEW TECHNIQUE ALLOWS SCIENTISTS TO CONTROL NEURONS IN THE BRAIN WITH LIGHT (VIDEO)

Simultaneous optogenetic manipulation and calcium imaging in freely moving C. elegans

optogenetic manipulation of neural activity in freely moving Caenorhabditis elegans (pdf, nature methods)

Je mozek výkonější než počítač?

Setkávám se často s oslavnými výroky a pokorným pochlebováním matičce přírodě ( dnes ve vědeckých kruzích zastupující pokoru před bohem ) o tom o kolik je lidských mozek výkonnější než mozek lidský - podpořené hrubým výčtem počtu neuronů a synapsí. Tak si to tedy zrekapitulujeme, než se pokusím argumentovat proč to nepovažuju za příliš relevantní měřítko:

The average human brain has about 100 billion neurons (or nerve cells )  (pzn. přední mozek má jen asi 20 miliard ) and many more neuroglia (or glial cells) which serve to support and protect the neurons. Each neuron may be connected to up to 10,000 other neurons  (pzn. což neznamená že každý neuron má skutečně tolik propojení, natož pak že všechny tyto propojení jsou často aktivní ), passing signals to each other via as many as 1,000 trillion synaptic connections, equivalent by some estimates to a computer with a 1 trillion bit per second processor ( tj. 1 Teraflops - což by bylo docela konzistntní s taktovací frekvencí beta-vln ~10 Hz, 5 aktivními synapsemi na neuron a 20 miliardami neuronů v předním mozku ) . Estimates of the human brain’s memory capacity vary wildly from 1 to 1,000 terabytes.

The human memory : neurons and synapses

List of animals by number of neurons (Wikipedia)

Naproti tomu dnešní procesor (např. intel i7 Haswell-DT - 1.4 miliard tranzistotů, 4 GHz ) nebo grafická karta ( nvidia Kepler GK110 - 7.7 miliard tranzistotrů,  0.9 GHz ) mají okolo miliardy tranzistorů a taktovací frekvenci kolem 1 miliardy přepnutí za sekundu. 

List of Intel Core i7 microprocessors ( wikipedia )

List of Nvidia graphics processing units ( wikipedia )

Transistor count ( wikipedia )

Kdybych chtěl být velký diletant, řekl bych, že dnešní křemíkové čipy provedou 10^19 operací (10 miliard tranzistorů každý miliardkrát za sekundu ). To je samozdřejmě nesmysl - smysluplná operace počítače samořejmě není realizována přepnutím jediného procesoru, a tranzisotry se nemůžou přepínat každý zvlášť v každém taktu hodinového cyklu, protože na sobě vzájemně závisí. Ve skutečnosti většina trnzistorů v procesoru po většinu času žádné smysluplné přepnutí dělat nemůže, a je zde jen menší počet nezívislých procesů (pipeline, vláken) u kterých se dá uvažovat, že jako celek každá z nich provede smysluplnou operaci ( typicky několik desítek u procesorů, až k tisícovce u grafických karet ).

Navíc ani tyto vlákna a pipeline nemohou pracovat neustále naplno, protože mnohé úlohy a algoritmy prostě úplně paralelizovat nejdou. Jedna úloha pak musí čekat na dokončení jiné úlohy (operace), než bude znám mezivýsledek na kterém záleží další běh. I z tohoto důvodu pak musí v procesoru být celkem velké množství tranzistorů padnout na realizaci rychlých pamětí a řídících logiky (branch prediction) které defkato žádné užitečné výpočty ani provádět nemají - pouze pomáhají jiným částem procesoru aby je prováděly rychleji. 

Práce malého počtu pipeline s mnoha podpůrnými obvody provádějícími servis (paměti, řídící logika) se vyplatí právě proto, že většina úloha a algoritmů by větší množství paraelních pipeline stejně nedokázala využít (příliž často by na sebe museli čekat protože v úkolu je spousta závislostí). Takže ve výsledku je skutečný výkon procesorů pouze několik desítek GFLOPS ( opravdu hodně záleží na algoritmu, může se pohybovat u stejného procesoru od 1 až po 100 GLOPS ) a u grafických karet pak v řádu 10-2000 GFLOPS. Takže maximálně z grafické karty dostaneme 2 Teraflop ( tj. ~2x tolik než sodhaduje citovaný text pro hrubý výpočetní výkon mozku).  

Kdybych chtěl křemíkovým čipům přihřívat polívčičku, řekl bych že u nich mluvíme o GFLOPS ve smyslu exaktních aritmetických operací s přesností na 7 (signle precission, 32 bitu) až 16 (double precission, 64 bitu) desetiných míst, zatímco u mozku jsou to přepnutí jednotlivých neuronů, které jsou sice analogové (tj. mají více "odstínů" hodnoty než jen vypnuto/zapnuto ) ale jejich přesnost a rozlišitelnost jednotlivých stavů ( odstup signálu od šumu ... ) rozhodně není větší než jedno desetiné místo ( 3 bity ). 

To ale není zásadní. Zásadní je úvaha, nakolik je mozek postižen problémy paralelních výpočtů, kvůli kterým křemíkové čipy nemohou naplno rozvinout svůj rize hypotetický brutální výpočetní potenciál 10^18 operací za sekundu. Má skutečně mozek nějaký geniální trik, nebo tak neuvěřitelně důmyslný design, aby vůči těmhle omezením byl imuní? Vyvinula náhodnými mutacemi evoluce za posledních několik set milionů let v mozku mechanizmy jak efektivně paralelizovat sofistikované algoritmy o které počítačová věda a neurofiziologie přes intenzivní systematický výzkum probíhající půlku století nemá ponětí? 

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že bychom si to měli myslet. V principu jsou veškeré mozkové procesy vysvětlitelné v rámci paradigmatu neurovových sítí (i když dnes už víme, že asi ne pomocí těch úplně nejednoduších modelů preceptronu ). To je ale vlastně dobrá zpráva i pro grafické karty a křemíkový hardware. Pokud by šlo jenom o to realizovat neurální síť (ne sofiskikované matematické algoritmy) mohly by se procesory obejít bez spousty balastu. Princip funkce neurální sítě je velmi podobný maticovému násobení ( rychlost limitující krok je výpočet skalárního součinu dvou vektorů). To dnes umí grafické karty úplně nejlépe - dosáhují při tom prakticky 100% teoretickáho hrubého výpočetního výkonu. Výpočty stavu dvou různých neuronů na sobě totiž příliš nezávisí, a mohli by jsme si tak odpustit všechny ty vyrovnávací paměti, sychronizace, predikce větvení a dekodování instrukcí. Kdyby měla grafická karta (stream-processor) provádět je jen tu jednu "neurální" operaci (namísto asi několika desítek různých aritmetických operací, které provádí univerzální procesorové jádra dnes), mohli bychom z těch 10^9 tranzistorů postavit ne 1000 ale třeba 100 000 výpočetních jader. 

Pokud by nám navíc nešlo o přesnost ( rigorózní diskrétní deterministické čísla ), mohlibychom místo binární aritmetiky (32 bit, 7 desetiných míst, single precision) použít nějaké analogové obvody ( jimiž ostatně neuron je ) a pak by jeden neuron mohl být realizovaný třeba jedním či dvěma analogovými tranzistory resp. či operačními zesilovači. Tyhle technologie nejsou rozvinuté protože computer science je zvyklá pracovat s deterministickými přesnými algoritmy. Kdyby se do nich věnovalo takové úsilí jako do miniaturizace digitálních tranzistorů za posledních pár desetiletí, věřím že by šlo na dnešní čip umístit řádově desítky milionů takových umělých "neuronů" s takotovacími frekvencemi v oblasti několika GHz. Je opodstatněné se domnívat, že by takové procesory mohli mít dokonce vyžší taktovací frekvecne než (podobně frekvence zesilovačů v radiotechnice - až 100 GHz ) protože by nebyly limitovány koherencí pipeline ( procesor jako celek by nemusel být synchronizován hodinami, stejně jako mozek není ).

Otázka ale je - je skutečně tohle ta správná cesta, nebo je tohle řešení vyevolvované v biologických mozcích spíše z nouze cnost? Realizované umělé neurální sítě ( vím především o vícevrstvých preceptronech ) nejsou v řešení mnohých problémů nijak oslnivé ve srovnání se specializovanými numerickými algoritmy. Typicky se neuronová síť používí k aproximaci nějaké vícerozměrné funkce kterou nejdříve "nafituje" ze vstupních dat (čemuž se říká "učení" a vstupní data můžeme chápat jako zkušenost z předchozího života). Hezké na neurálních sítích je fakt, že jsou extrémně univerzální. Lze je aplikovat na problém aniž by jsme museli rozumět jeho vnitřní struktuře (rozumět mu) - zatímco jiné numerické algoritmy jsou obvykle založené na nějakém apriorním modelu popisovaných dat ( modelu skutečnosti, obecnější teorie ). Naopak nevýhodou neurálních sítí je několik:

• Neurony jakožto bázové funkce nemají matematické vlastnosti, které od bázových funckí obvyle chceme, nejsou ortogonální ani lokální, překrývají se obvykle každý s každým což vyusťuje ve velký počet potřebných operací nebo propojení ( ~ kvadratické škálování s počtem neuronů ). 
• I proto má také model na bázi neurovoných sítí obvykle počet parametrů (stupňů volnosti) mnohem větší než je inherentní skutečný počet stupňů volnosti problému který mají popisovat. Každé propojení ( síla synapse ) představuje jeden parametr.
• Z toho důvodu ani fit pomocí neurální sítě nemá jednoznačné řešení ( více proměných než vazeb ) a často uvízne v lokálním minimu. (Což je vidět na lidech v tom jak má každý svoji verzi reality, každý je osobitý a nikdo není dokonalý)
• Nadbytečné množství parametrů také vede k problému "přefitování" kdy se neurální síť naučí nějakou nesmyslnou funkcí, která sice náhodou zrovna prochází všemi učícími příklady ( zažitými zkušenostmi ) ale jako model predikující nějaké nové případy je naprosto k ničemu. U lidí by to nejočividněji mohlo být spojováno s pověrčivostí.
• Všechny tyto skutečnosti způsobují že řešení problému pomocí neurálních sítě je často mnohonásobně nákladnější (co se týče počtu operací při učení, vybavování, a množství uložených parametrů, nebo množství potřebných příkladů pro naučení ) než kolik potřebuje model navržený speciálně pro daný problém na základě znalosti teoretických principů popisovaného jevu.

Dá se tedy říct, že neurální sítě, podobně jako genetické algoritmy, jsou jakási poslední možnost jak problém řešit, na kterou se můžeme obrátit, když nás nenapadne nic lepšího. Tj. když nerozumíme teoretickým principům, které by nám dovolily navrhnout specializovaný model či algoritmus. 

To univrazalita je jistě zcela zásadní jak pro naši civilizaci, tak pro živé organizmy, a je zcela pochopitelné, že se toto paradigma výpočtů a myšlení prosadilo v evoluci. Tam se totiž mohlo ztěží vyvinout a fungovat něco jiného. Pravďepodobnost, že náhodou vznikne dobré specializované řešení každého jednotlivého problému je hodně malá. Na druhou stranu lidská společnost a civilizace vděčí za svůj vzestup právě tomu, že začala systematicky hledat underlaying teorie namísto pouhého empirického fitování pozorovaných jevů. Naučila se formulovat tyto teorie v kompktní formě, a na základě nich "inteligentně designovat" řešení.
 

Proto věřím, že budoucnost výpočtů a myšlení patří hybridu mezi oběma přístupy (univerzální tupé strategie, a specializovaná řešení založená na detailním pochopení principů), a tedy i výpočetním hardware optimalizovaném pro obě funkce. Nevěřím že by "evoluční hardware" nebo "neurální hardware" byl obecně nadřazený univerzálním procesorům a klasickým algoritmům, a že je někdy vytlačí, naopak že budou stále více fungovat nějakých symbiozách. A proto si myslím, že i naše mysl by měla být takovou symbiozou exaktního aritmetického počítače a neurální sítě. 

Ale pokud se bavíme vyloženě o hardware, myslím že solid-state obvody na bázi elektronů jsou jednoznačně výkonnostním potenciálem nadřazeny biologickým neuronům na bázi iontů, difuze neurotransmiteru a organických či supramolekulárních reakcí v receptorech. Tranzistory jsou již dnes výrazně menší než neurony. Přesnněji struktury tranzisotru (22nm) jsou asi 1000x menší než neuron (10-25 micron) tedy zaujímají asi milionkrát menší plochu a miliardkrát menší objem. Přitom pracovní frekvence jsou také asi miliardkrát vyšší.

Přitom tohle není něco, co by se dalo snadno nějak geneticky / bilogicky dohnat, protože to plyne z docela fundamentálních fyzikálních omezení. Chemické procesy a transport difuzí neurotransmiterů a elektroforezou iontů jsou jsou inherentně mnohem pomalejší než elektronické procesy ( už jen proto že elektron je 2000x lehčí než nejlehčí iont - proton (a to ještě hypotetický nesolvatovaný vodou ) ). Mnohé bilologické procesy zahrnující velké enzymy, mikrotubuly, membrány, a dostatečně propustné kanály pro difuzi vyžadují také určité minimální rozměry.

Naproti tomu důvod proč křemíkove čipy nemají takovou strukturu a velikost jako mozková tkáň ( představte si výkon 1kg bulk křemíkových tranzistorů ~10^18  na 1GHz ... 10^27 operací za sekundu ) jsou spíše jen otázkou technologie a motivace. Kdyby jsme měly algoritmy, které by takový paralelní výpočetní potenciál dokázaly efektivně využívat, možná bychom se intenzivněji snažili jej vyrobit. Jistě limitující by se stal problém s přehříváním a propojeními (dráty), ale i tyto problémy jde do značné míry řešit ( snížení frekvence, kapalinové chlazení uvnitř čipu, struktura celulárního automatu ). Chci prostě jen říci že v principu je možné i na bázi dnešních křemíkových čipů (tj. aniž bych uvažoval o nějaké nové průlomové fyzikální či chemické technologii jako spinotronika, molekulární elektronika, DNA templátování ... )  vytvořit počítače velikosti mozku které ho budou hrubým výkonem ho o několi řádů překonávat.

Odkazy na nějaké nadějné inovativní trendy pro budoucí počítačový harware:
HP labs : The Machine

Self-assembly of carbon nanotubes into two-dimensional geometries using DNA origami templates

Caltech Scientists Develop DNA Origami Nanoscale Breadboards for Carbon Nanotube Circuits